Islám po francouzsku? Muslimové se bouří proti plánu Macrona

Server The Altantic upozorňuje na některé potíže, které provázely – a provázejí – pokusy o vybudování sekularizované, vůči radikalismu imunitní islámské komunity. Mnozí její členové pocházejí z frankofonních oblastí jako je Maroko, Alžíre či Turecko a od nich si přivážejí ony tradice, které jsou problematické v očích laického francouzského státu. Pokusy vybudovat laickou islámskou komunity selhávaly právě z toho důvodu, že Francie podporovala spíše tyto „zahraniční“ verze islámu – např. bývalý prezident François Hollande podepsal smlouvu s marockou monarchií o vyslání francouzských imámů do vzdělávacího institutu v Rabatu.

V důsledku toho se rozmanité muslimské komunity přimkly k náboženským tradicím své původní kultury a jsou poměrně rezistentní proti snahám francouzských úřadů o vybudování francouzského národního islámu překračujícího etnické linie. Mnozí muslimové navíc se na toto státní úsilí dívají jako na pokračování francouzského kolonialismu, na který není u muslimské komunity vzpomínáno zrovna s nadšením.

„Muslimská komunita je unavená a zklamaná řadou směšných a ponižujících nabídek," tvrdí M'hammed Henniche, prezident Unie muslimských sdružení z Seine-Saint-Denis, departementu s nejvyšším procentem imigrantů a muslimů ve Francii. Míní tím neschopnost státu přijít s organizací, která by dokázala skutečně reprezentovat francouzský islám a nebýt v područí různých zájmových skupin.

Podle The Atlantic je např. takovou nefunkční organizací Francouzská rada pro muslimskou víru, založená tehdejším ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym v roce 2003. Podle průzkumu z roku 2016 sotva třetina francouzských muslimů vůbec ví, co to je za organizaci a jaké je její poslání. Navíc oplývá nepřehlednou strukturou vedení ve které nepřiměřeně převládají  subjekty spojené s Alžírskem, Marokem, Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem. Též jiné organizace podobného typu mají úzké vazby s Alžírskem, Marokem nebo Muslimským bratrstvem – což vyvolává otázku, nakolik reprezentují zájmy Francie a nakolik zájmy těchto subjektů

Macron si je těchto problémů vědom. Navrhuje omezit zahraniční financování muslimských organizací a také zdůrazňuje nutnost trénování imánů na francouzské půdě. Obsahem tohoto tréninku nemají být navíc náboženské texty, ale kulturní hodnoty.

Pokusy odsouzené k zániku?

 Takové opatření však zřejmě nebudou dostatečná. Ti nejradikálnější kazatelé ve Francii jsou francouzského původu, odehnání zahraničních imámů na ně nebude mít žádný hmatatelný efekt –leda možná opačný, že získají možnost působení na větší část islámské komunity. Navíc, jak sociologové upozorňují, mnozí francouzští teroristé ve skutečnosti měli s náboženstvím jako takovým jen málo společného – nechodili do mešit a žili spíše „sekulární“ kriminální život.

Podle Hakima El-Karouiho, spolupracovníka think-tanku Institut Montaigne, by to neměl být stát, který by měl přicházet s definitivní podobou francouzského islámu, ale měl předat tuto povinnost integrovaným francouzským muslimům střední třídy – tzv. „tichým muslimům“. Problémem však je, jak upozorňuje jeden z předních francouzských odborníků na islám, Oliver Roy, že tito „tiší“ muslimové nemají zájem být příliš spojováni s islámem, který je v očích francouzské veřejnosti často dáván do souvislosti s džihádem a chudými předměstími.

Roy se netají svým skepticismem ohledně dalších státních pokusů organizovat náboženství a poukazuje na to, zda to není v rozporu s sekulárním principem neintervence státu do záležitostí víry. Nacházíme se v procesu pokusu snah o organizování náboženství, které se týká šesti milionů lidí ve Francii, aby se zabránilo tomu, že se 200 z nich stanou teroristy. Nemůžeme vidět, že je to absurdní?“ tvrdí Roy, který přesto souhlasí s tím, že současná situace je neudržitelná. Je přesvědčen o tom, že jedině samotní muslimové s tím mohou něco skutečně udělat. „Je na muslimech, aby se ujali vedení. Je to jejich historické poslání. "