Zaostalé Rusko se zaseklo v minulosti. Vyhrožuje útoky, ale doba je jinde, tvrdí odborník

Západní výzkum se drtivě soustředil na dědictví západních říší, upozorňuje Oskanian. Rusku se ve svých různých inkarnacích, i přes dlouhou historii zahraničního expanzí a nadvlády nad jinými národy, nikdy nedostalo stejné množství pozornosti a kriticky.

Postavení carské říše mimo Západ, střetnutí Sovětského svazu s imperialismem a skutečnost, že ruská říše byla spíše kontinentální říší spíše než zámořským územím, pomohla chránit Rusko před postkolonialistickou kritikou.

Výsledkem tohoto podivného přehlédnutí je, že dědic největšího kontinentálního impéria v moderních dějinách jednoznačně zůstává nespokojený s nezávislostí mnoha svých bývalých poddaných.

Tato nespokojenost vychází z imperiálního myšlení, které přežilo revoluce a geopolitické transformace 20. století, a které je i nadále spojeno s komplexním a dlouhodobým pohledem Ruska na svět a na místo ve světě, které mu patří.

Rusko není úplně evropská, ani plně asijská země. Rusko vždycky bojovalo se svojí dvojznačnou identitou. Je to křesťanská země, ale dominuje rigidní pravoslavní.

V 19. století se její intelektuální elity zabývaly velkými osvětovými debaty s Evropany, zatímco jeho autokratické vládní a feudálně hospodářství stálo stále na nevolnících a vzdalovalo se od průmyslové Evropy.

Bolševický marxismus-leninismus produktem evropského osvícení a jasným ideologickým odklonem od euroamerického kapitalismu.

Výsledkem je to, že po mnoho staletí mnohovrstvá a složitá ruská identita, vedla svým zvláštním způsobem k ospravedlnění imperiální nadvlády, a to jak na východní, tak na západní úrovni.

Stejně jako její západní protějšky Rusko vykonává zřetelné civilizační mise, které si, pokud je to nutné, dovede umně obhájit. Scénář je však po staletí stále stejný.  

Ve Střední Asii a na Kavkazu Rusko hraje roli „ochránce křesťanstva“ a utlačuje po staletí místní kulturu.  Evropa je v úpadku a v anarchii.

Ukrajina nebo Gruzie pod prezidentem Saakašvilim, byli země pod „fašistickým vedením“, které bylo tvořeno „bandity a zločinci“, a je proto nutné bránit „oběti“ jejich zvůle, tedy Rusy, a „dobré občany jejich zemí“, tedy prorusky smýšlející.

Tato strategie je tedy daleko starší než "Putinismus", upozorňuje Oskanian. Jedná se o vzorec, který se opakuje po staletí a vychází z hlubokého přesvědčení a snahy o získání statusu "velké mocnosti". Filozofie a praxe je stále stejná.

Ve stejných vzorcích se pohybovala carská říše. Stejně se choval i Sovětský svaz. Na stejné vlně se veze i dnešní Ruská federace.

Podle Oskaniana pokud chce svět změnit politiku Kremlu, musí změnit především myšlení Kremlu. To se musí dekolonizovat a musí přestat o okolním světě přemýšlet jako o potencionálních koloniích nebo nepřátelích. To však vyžaduje redefinici ruské identity, uzavírá Oskanian.