Atypické kostely, které jinde na světě neuvidíte. Proč mají Islanďané tak zvláštní vztah ke křesťanským symbolům?

Poněkud netradiční podoba islandských kostelů potvrzuje veškeré spekulace o docela atypickým přístupu místních obyvatel k moderní architektuře. Ačkoliv bychom očekávali, že místní typicky moderní církve nebudou mít s něčím takovým problém, tak je zde nutné připomenout vliv zdejšího kulturního dědictví, které bude vždy spjaté právě s pohanstvím a také přírodou.

Historie islandského modernismu sahá do 20. století, kdy se po staletích norské a následně dánské nadvlády podařilo dokázalo vytvořit unikátní a poměrně výstřední přístup k architektuře a umění. Nejprve se experimentovalo s barevnými dřevěnými obydlími pocházejícími z Norska, pro které jsou vesměs typická. Naopak kamenné domy z 19. století jsou spjaté s dánskou architekturou. Nicméně vzhledem ke zdejšímu drsnému podnebí musel být vynalezen lepší způsob výstavby, neboť by dřevo a kámen nedokázaly vydržet dlouhé a tuhé mrazy.

A tak se po neúspěších s norským dřevem a dánským kamenem začal používat cement, který dal všanc vzniku jedinečného stylu islandské architektury. Výrazný skok v tomto odvětví je třeba také připsat opožděnějšímu vývoji ve srovnání s kontinentální Evropou, která přeci jenom měla lepší podmínky i materiál.

Islanďané se museli více spoléhat na poněkud omezené dary zdejší přírody a tím pádem měla jejich architektura spíše úroveň 9. století, což jim ale bylo ku prospěchu, neboť díky poznatkům využití přírodního materiálu ve stavebnictví se jim podařilo vytvořit světový unikát, který jinde nenajdete.

Největší islandská budova, kostel Hallgrimskirkja, byla navržená architektem Samuelssonem, který se chtěl proslavit něčím, co dokáže perfektně vystihnout jeho jedinečný styl. Hallgrimskirkja jako taková je impozantním vyobrazením islandských propastí, skal, hor a ledovců. Sammuelsonův naturalistický přístup k architektuře se pak následně stal inspirací i pro zbytek severských zemí - například finského architekta Jona Haraldssona.

Pokud jde o samotný vztah Islanďanů ke křesťanství, tak ten je velmi složitý a komplikovaný. Původními obyvateli islandského ostrova byli irští mniši, převážně poustevníci, kteří sem přišli kolem roku 795. V momentě, kdy se moci ujali Vikingové, původem z Norska, se stalo oficiálním náboženstvím pohanství. Teprve až po několika neúspěšných a poměrně drastických pokusech o christianizaci se podařilo prosadit křesťanství jako dominantní víru. Podle některých odborníků se ale islandský parlament Althing, který je považovaný za nejstarší evropský parlament, rozhodl k tomuto kroku nikoliv z náboženských, nýbrž politických a ekonomických důvodů v souvislosti s kulturními vazbami na Norsko.