Ukrajinský nacionalismus roste: Podle pozorovatelů sehraje významnou roli v nadcházejících volbách

Svým způsobem by se dalo říct, že volba prezidenta Ukrajiny a nového složení tamního jednokomorového parlamentu Vrchní rady bude jakýmsi vysvědčením stávající politické reprezentaci a ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi, zvoleném po sesazení bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janunkovyče, zda dokázali splnit očekávání ukrajinských voličů po Euromajdanu 2014 a po něm následující ruské invazi na Krym.

Ačkoliv Ukrajina přistoupila k asociační dohodě s EU a zároveň se i zavázala ke vstupu do euroatlantických institucí a provedení strukturálních reforem, faktická situace zůstává velmi nejistá. O tom, jak se bude celý tento proces, dál vyvíjet rozhodnou právě volby, které proběhnou příští rok, tedy v dohledné budoucnosti. Jedním z negativních jevů, který se nich určitě projeví, je vysoká nedůvěra ukrajinských voličů tradičním politickým stranám a jejich příklon k extremistům.

Dalším významným faktorem je probíhající válka na východní Ukrajině, v níž se kromě ruských separatistů angažují také dobrovolné militaristické složky, v nichž působí zejména veteráni. Jedná se o Azov, Pravý sektor a Organizaci ukrajinských nacionalistů. Ukrajinský nacionalismus však vrcholil už před ruskou intervencí v roce 2014, a to během parlamentních voleb 2012, kdy se krajně pravicová Svoboda zařadila na páté místo se ziskem 10,45 % a získala křesla v parlamentu. Předtím byly takové strany politicky irelevantní. Dokonce i v době sílícího násilí na východě země se během 1. kola prezidentských voleb dostal představitel Pravého sektoru Dmytro Jaroš na jedno s posledních míst s volebním ziskem 0,9 %.

Nyní je situace ale odlišná. Mnoho Ukrajinců projevilo tendence vyjít do ulic, aktivně se angažovat ve vojenských a polovojenských složkách a provést v zemi ozbrojený puč kvůli obavám, že se země znovu dostává do slepé uličky. Demonstrace v ulicích jsou na Ukrajině jedním z nejefektivnějších způsobů vyjádření odporu vůči starému systému, což se kromě Euromajdanu ukázalo i při Oranžové revoluci. Ty však probíhaly vždy v klidném duchu a téměř bez násilí, což za současné situace už úplně nehrozí. 

Domobrana a polovojenské složky nejsou na Ukrajině ničím výjimečným. Vláda s takovými jednotlivci úzce spolupracuje a dokonce využívala jejich výpomoci v letech 2015-2016, kdy se kromě anexe Krymu Ruskem objevovaly separatistické tendenci na východě. Mezi ně se však časem začlenil i krajně pravicový Azov, který se začal výrazně angažovat na jaře 2014. Podařilo se mu například osvobodit Mariupol a jiná klíčová místa v oblastech zasažených válkou.

V roce 2015 se dříve pravicově extremistický Azov stal součástí Národní gardy. Poté, co byly podepsány Minské dohody, vyšlo několik jeho představitelů spolu s nacionalisty do kyjevských ulic, aby protestovali proti jejich znění, které je zradou ukrajinskému lidu. Z tohoto důvodu také parlament odložil finální hlasování o Minské dohodě II.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že rostoucí nacionalismus a společenská radikalizace nejsou jenom nebezpeční, ale leckdy i užiteční. Mohou být totiž použity k narušení poklidných protestů a k posílení bezpečnostních opatření, či dokonce vyhlášení mimořádného stavu, a tím pádem posílení některých pravomocí vlády a parlamentu. Dále je třeba připomenout, že ačkoliv bude během voleb vlastenectví důležitým tématem, tak vzhledem k omezeným možnostem financování předvolební kampaně je téměř nemyslitelné, aby se zástupci národní domobrany a jejich krajně pravicové složky skutečně dostaly k moci.

Tu si budou vždycky držet oligarchové a podnikatelé, kteří mají stále lepší postavení, a kteří nacionalistů maximálně pouze využijí. Rozhodně ale nelze vyloučit, že by víc krajně pravicových stran mohlo překročit pětiprocentní kvórum pro vstup do parlamentu.