Rusko prolezlé korupcí? Sociolog poukázal na zajímavý fenomén

Síla a slabost mocných

Rusové rádi věří, že korupce existovala v jejich zemi od nepaměti, deklaruje odborník. Připomíná, že děti v ruských školách se učí, jak car Petr Veliký zmlátil svého přítele Alexandra Menšikova, když zjistil, že krade z veřejných zdrojů, zatímco jiné příběhy hovoří o knížatech, která brala úplatky.

Také sovětští představitelé se podíleli na korupci, a to od prvních dnů existence komunistického režimu, podotýká sociolog. Doplňuje, že v reakci na to by pět let po uchopení moci bolševiky zaveden nový zákon, který trestal přijímání úplatků smrtí.

„Za Stalina si každý uvědomoval, že krádeže jsou integrální součástí státního obchodu, že soudci jsou zkorumpovaní, doktoři podplacení a tak dále,“ píše Levinson. Dodává, že po Stalinově smrti docházelo k pravidelnému odhalování korupčních kauz a v roce 1960 byl v SSSR obnoven trest smrti za zpronevěru státních či veřejných prostředků ve velkém rozsahu.

V diskuzích o korupci je častou uváděno, že zásah státní moci proti korupci signalizuje její neschopnost, nikoliv sílu, nastiňuje sociolog. Vysvětluje, že z tohoto úhlu pohledu vládci volí fyzickou likvidaci korupčníků, jelikož nevidí nebo nedokážou realizovat žádná jiná opatření, která by zabránila rozkrádání státních zdrojů a přijímání úplatků

Ruské Levadovo nezávislé výzkumné centrum vede rozhovory s běžnými Rusy a táže se jich na názor, proč se lidí, kteří mají více peněz, než kdy zvládnou utratit, uchylují ke korupci na nejvyšší úrovni, poukazuje expert. Dodává, že lidé zpravidla soudí, že k takovému jednání musí korupčníky vést nějaká vyšší síla.

Nedílná součást života elit

„Pokud jsou konfrontováni s korupcí nejvyšších představitelů, Rusové zaujímají mimořádně zajímavý postoj,“ pokračuje sociolog. Konstatuje, že obyvatelé Ruska zpravidla označují takové pachatele za veřejné nepřátele číslo jedna, zároveň však neprojevují jakoukoliv „třídní uvědomělost“.

Ruští respondenti, tedy běžní lidé, kterým úplatek zřejmě nebude nikdy nabídnut, věří, že korupce je nedílnou součástí života vyšších vrstev společnosti, vysvětluje Levinson. Podotýká, že politici ze všech stran – ať již pocházejí z vládního, či opozičního tábora – jsou naopak přesvědčení, že veřejným zaujetím tvrdého postoje vůči korupci si zajistí přízeň a vděk „běžného lidu“.

Mnoho expertiz ovšem ukazuje opak, deklaruje odborník. Zmiňuje případ, kdy provládní média začala rozkrývat korupční praktiky někdejšího moskevského starosty Jurije Lužkova, které však byly sotva překvapivé, jelikož o nich každý věděl. Moskvané mu je přesto odpouštěli, na základě tvrzení, že Lužkov jejich město skutečně miluje, připomíná sociolog.

Pozornost si získal také opoziční lídr Alexej Navalnyj, když šikovně poukazoval na korupci v nejvyšších patrech a následně z toho těžil, uvádí sociolog. Zdůrazňuje, že Navalného snahy však k žádnému snížení korupce nevedly, což ani nikdo neočekával.

„Mimochodem, kam nás vede série stupňujícího se pravidelného zatýkání předních představitelů obviňovaných z korupce? Věří běžní Rusové, že obvinění se skutečně podíleli na korupčním jednání?“ ptá se expert. Tvrdí, že Rusové jsou o vině obviněných jasně přesvědčení.

Rusové ale zároveň nevěří, že konkrétní představitelé jsou zatýkáni a souzeni právě kvůli činům, z nichž jsou obviňováni, vysvětluje Levinson. Poukazuje, že výzkumy jasně ukazují, že občané Ruska tuto perzekuci považují za důsledek vnitřního boje mezi elitami.