Putin je u moci 20 let. Politolog naznačil, co bude dál

Dnešní Putin je mocný autoritář, vládce pevné ruky, který vede politickou konfrontaci se Západem a ideologický boj s globálním liberalismem, jemuž je ochoten obětovat veškeré pragmatické cíle směřující k rozvoji země, kritizuje odborník. Dodává, že pokud ruský prezident mluví o modernizaci, řeč se zpravidla rychle stočí k výzbroji.

Dvě éry

"Pokud by Putin v roce 2008 odešel od moci, zapsal by se do historie jako jeden z nejúspěšnějších ruských politiků," pokračuje politolog. Připomíná, že tehdy po 15 letech krizí a otřesů do Ruska dorazila relativní stabilita "řízené demokracie" a především začala éra silného ekonomického růstu v průměru o 7 %  ročně, kterou doprovázel mimořádný růst příjmů na hlavu.

Cynici mohou namítat, že důvodem takového úspěchu byl vzestup cen ropy a skutečnost, že transformační cyklus se dostal do fáze obnovy, poukazuje Rogov. Dodává, že pod tehdejšími vládními úspěchy se ve skříni začali kupit kostlivci - například druhá čečenská válka a její důsledky, aféra Jukos, vytváření právních a obchodních hybridů v podobě státních korporací -, ale ty v historické paměti nepřeváží atmosféru vlny úspěchu, na které se Putin v úřadě vezl.          

Druhá polovina 20 let s Putinem, období let 2009-2019, byla podle experta do značné míry opačná. Rusko zažilo v letech 2009 a 2015 dvě hospodářské krize spojené s výkyvy cen ropy a politickou krizi vyvolanou moskevskými protesty v letech 20011-2012, která přeměnila režim v autoritářský, posílila elitu vzešlou z bezpečnostních složek a rozhodovací proces podřídila jejímu uvažování, konstatuje Rogov. Soudí, že to vedlo k další krizi, tentokrát zahraniční, spojené s anexí Krymu a válkou na východě Ukrajiny.

"Tehdy přijatá rozhodnutí nebyla nutná a jediná možná," píše politolog. Vysvětluje, že tato rozhodnutí, která z konfrontace se Západem učinila klíčový úkol pro Rusko, nakonec konsolidovala dominanci zmíněných bezpečnostních elit a "silovického" myšlení ve všech oblastech politického života.   

Série těchto hospodářských, domácích a zahraničních krizí z let 2008-2009, 2011-2012 a 2014-2015 spolu se třemi válkami v Gruzii, na Ukrajině a v Sýrii se stala hlavním rysem druhé poloviny dosavadní Putinovy vlády, uvádí Rogov. Dodává, že růst ekonomiky mezitím poklesl na průměrných 0,6 % ročně.

Jestliže HDP Ruska na hlavu v roce 2000 dosahoval 14,5 % amerického a 21,5 % průměru EU, o 8 let později šlo o 22,5 %, resp. 32 %, zatímco loni o 21,5 % a 31 %, konstatuje odborník. Domnívá se, že k této stagnaci a neschopnosti dohánět přední světové ekonomiky došlo navzdory tomu, že v prvním desetiletí Putina u moci stál barel ropy v průměru 54 dolarů, zatímco v tom druhém 74 dolarů.

Totální revize

Nejenže Putin nedokázal v roce 2008 odejít, ale šlo o moment, kdy se jím sledované cíle zásadně proměnily, deklaruje expert. Vysvětluje, že v roce 2000 prezident nastupoval se záměrem stabilizace a odpolitizované modernizace, což se mu podařilo realizovat za pomoci prostředků, které mu úřad poskytoval.

V druhé fázi Putinovy vlády se však hlavním cílem stala rekonstrukce politického systému, který byl extrémně nestabilní a formoval se během první postsovětské dekády, uvádí politolog. Dodává, že celková revize druhé poloviny Putinova období je spojená s touto rekonstrukcí, která se stala absolutní prioritou z pohledu "suverenity", přičemž hledání nových ideologických pilířů v podobě "společenských vazeb" a "tradičních hodnot" odsunulo snahy o modernizaci a vedlo ke vzniku "národovecky orientovaných elit".

V rámci zmíněné revize došlo také k odmítnutí hranic vzniklých při rozpadu Sovětského svazu, což vedlo k zásadnímu ústupu od spolupráce se Západem směrem ke konfrontaci, poukazuje Rogov. Přiznává, že výše uvedené aspekty by mohly být považovány za velký úspěch, pokud by nový putinovský systém prokázal ekonomickou efektivitu srovnatelnou alespoň s autoritářským Kazachstánem, jehož HDP na hlavu byl v roce 2000 na úrovni 10 % amerického, zatímco loni již na 20,5 %, což je srovnatelné s Ruskem.

Putinovský systém v tomto selhal a jeho úspěchy ve vytváření "efektivního autoritářství" v jistých sférách vládnutí tento základní fakt nemohou kompenzovat, tvrdí expert. Doplňuje, že cíle se nakonec transformovaly v prosté kázání o antiliberalismu, protizápadních postojích a revizi hranic "ruského světa" a atmosféra konfrontace a nedůvěry vytvořila "národovecky orientované elity", kdy systému naprosto dominují bezpečnostní složky a mocní oligarchové, kteří se neustále dožadují výhod a finančních injekcí.

"Je velmi nepravděpodobné, že Putin opustí od svých snah odzápadnit Rusko," míní politolog. Obává se, že toto z historického pohledu neplodné přetahování lanem zůstane hlavním rysem poslední fáze Putinovy politické kariéry.