Nepříčetnost ovládla Kreml i Bílý dům, svět čekají krušné roky

Vztahy mezi nejvyššími představiteli Ruska a Západu jsou také nenávratně pošramoceny. Otázka vyloučení Ruska ze skupiny G8 má už jen symbolický význam. "Osmička" nepřijímá důležitá rozhodnutí, ale je místem navazování osobních kontaktů. Ale z vůdců nejvyspělejších zemí se o sblížení s Ruskem zajímá leda japonský premiér Šinzó Abe.

Jediným stálým členem Rady bezpečnosti OSN, který Rusko podpořil, byť nepříliš, je Čína. Pročínský směr ruské politiky se nejspíše posílí. Lze předpokládat, že jednání o společných projektech, které se roky vlekly, zakrátko dospějí k závěru. Možná už ke květnové návštěvě Vladimira Putina v Číně budou připraveny kontrakty o dodávkách zemního plynu a stíhaček Su-35.Naopak podmínky pro rusko-americké kompromisy v otázkách, jako je syrská či íránská krize, budou méně příznivé.

Ukrajina se v příštích letech postará o bolesti hlav v USA, Evropské unii i Rusku. Ať by nynější situace byla jakkoli obtížná, země se nachází teprve na počátku dlouhého přechodného období, které svou tíhou a ničivostí může překonat i 90. léta. I v případě, že pomoc MMF a EU dorazí včas a Ukrajina unikne bankrotu, nastoupí bolestné reformy, které nadlouho zhorší situaci valné části populace.

To může zase vést k nestabilitě a ta vytvoří nová lákadla pro ruské a západní diplomaty a vyzvědače, pokoušející se lovit v kalných vodách, upevnit vítězství či oplatit porážku. Právě jsme viděli, čím to může skončit. Ale i v případě upevnění nového režimu v Kyjevě si Rusko zachová významné páky vlivu na Ukrajinu.

Psali jsme: USA tvrdě: Putin lže o ruské agresi. Zde je deset jasných důkazů  

Naděje, že na Ukrajině lze rychle vybudovat efektivní instituce a zajistit hospodářský růst, vypadají hodně naivně. Jen v Gruzii se Michailu Saakašvilimu nakrátko povedlo sjednotit národ a energicky uskutečnit nepopulární reformy.

Pro Ukrajinu bude v dohledné budoucnosti veliký úspěch, jestli se jí podaří odvrátit vývoj podobný dění v Rusku mezi únorem a říjnem 1917. Nezbytné bude vrátit státu monopol na násilí, zbavit se nekonečných demonstrací a utišit ruskojazyčný jihovýchod. Armáda se rozpadla, policie a tajné služby jsou demoralizované, státní aparát je vystrašen, hospodářské potíže se prohlubují a naděje na zkrocení korupce vypadají v naprostém chaosu a se starými tvářemi u moci jako čirá fantazie.

Záhodno by bylo se zamyslet, jak jsme během pár měsíců dospěli od napjatých, ale vcelku pracovních vztahů se Západem k nynější černé můře. Prvky nepříčetnosti v ruské a americké zahraniční politice se během ukrajinské krize projevily v plné nahotě.

Rusko, jak to vypadá, vidělo v zápase o podpis nesmyslné a k neúspěchu odsouzené smlouvy o přidružení Ukrajiny k EU přízrak definitivního vítězství Západu. Z ruského pohledu je cílem USA a jeho spojenců přeměna postsovětských zemí v obří analogii Estonska. Tedy členství v NATO, promyšlená politika derusifikace, přehodnocení dějin druhé světové války s muzeem sovětské okupace, územní nároky i snahy zasahovat do ruských záležitostí.

Pokus o takovou politiku zkrachoval i v Gruzii. V nejednotné a téměř neřiditelné Ukrajině není zásadně možná.

USA se zase jednou ocitly v zajetí podivných, leč rozšířených teorií o cílech a hybných silách ruské politiky. Obavy z hypotetické snahy obnovit Sovětský svaz souvisejí s krajně přezíravým postojem k ruskému vedení. Čekalo se, že se neodváží - se svými konty a dětmi na Západě - otevřené konfrontace. Tak hloupé předsudky si nelze představit v americké analýze politiky žádné jiné velké země.

Paranoia přiměla obě strany postupně zvyšovat sázky v ukrajinské krizi, která začala tak nevině. Slabý ukrajinský stát nevydržel tlak z různých stran a zhroutil se.

Rusko nasadilo sílu, aby předstihlo (nejspíše smyšlené) plány protivníka. Teď je před námi dlouhé období stagnace ve vzájemných kontaktech. Budeme méně vědět jeden o druhém a budeme mít ještě více důvodů se bát.