Papež se vydává na druhou zahraniční cestu, je výhradně nábožensko-historická

Františkova cesta začne v sobotu v Jordánsku, v neděli bude pokračovat na západním břehu Jordánu a v Izraeli, odkud se papež v pondělí večer vrátí zpět do Vatikánu. František je teprve čtvrtým papežem, který navštíví tuto oblast od vzniku Izraele, a prvním papežem neevropským, tedy nezatíženým historickými událostmi jako jeho dva předchůdci Polák Jan Pavel II. a Němec Benedikt XVI.

Novinkou je i složení Františkovy delegace, v níž bude rabín Abraham Skorka a profesor islámských studií Omar Abboud, oba přátelé ze studií v Argentině.

Vatikán zdůrazňuje historický aspekt cesty. Koná se totiž 50 let po setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem na Olivetské hoře v Jeruzalémě. Toto setkání nejvyšších představitelů katolické a ortodoxní církve se stalo základem ukončení církevního schizmatu z roku 1054. 

Po Pavlovi VI. pak na Blízký východ přijel až Jan Pavel II. v roce 2000, sedm let po navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Vatikánem. Tento polský papež se modlil u největší památky judaismu Zdi nářků v Jeruzalémě a omluvil se za hříchy své církve spáchané na židech. O devět let po něm Benedikt XVI. vstoupil do jeruzalémského památníku obětem holokaustu Jad vašem a řekl, že jména obětí nacismu nesmí nikdy zmizet a být zapomenuta.

Argentince Františka nezatěžuje minulost, přijíždí s čistým štítem vůči židům i muslimům. Skorka vysvětlil, že za studí sdíleli mnohé, a přitom si udrželi každý svou tradici s tím, že přesto mohou být přáteli. Muslimy František překvapil svými postoji k Sýrii. V době, kdy Západ uvažoval o tom, že vstoupí do války ve prospěch opozice, vyzval František k celosvětovému dni půstu. Jeho protiválečný postoj a odklon od plánů Západu mu zajistil sympatie islámského světa.Izrael k ochraně papeže povolal 8000 policistů, kteří nebudou mít snadnou práci, jelikož František odmítl použít pancéřovaná vozidla a chce se pohybovat v otevřeném automobilu.

Navzájem se vyloučili z církve

Rozkol Východu a Západu vyvrcholil v polovině 11. století, kdy Normané na jihu Itálie začali z této oblasti vytlačovat Byzantince. Byzantský císař Konstantin IX. chtěl papeže Lva IX. získat pro společný postup proti Normanům, ale konstantinopolský patriarcha Michael Kerularios pozoroval především nástup papežské moci v jižní Itálii na úkor vlivu patriarchátu.

V Cařihradě dal na oplátku zavřít kostely a kláštery latinského ritu a ostře odsoudil, že latiníci užívají při mši nekvašený chléb, a po vzoru Fótia jim vytýkal, že do Kréda přidali „Filioque" (že Duch Svatý vychází i ze Syna). Papež pak vyslal do Konstantinopole své legáty v čele s kardinálem Humbertem de Silva Candida. Kardinál byl podobně jako patriarcha krajně ctižádostivý a neústupný.

Po jeho příchodu do Konstantinopole odmítl Kerularios jednat s papežskou delegací s poukazem na její neoprávněnost. Shodou okolností v té době (14. dubna 1054) zemřel Lev IX., a z právního hlediska se tak papežovi legáti skutečně stali soukromými osobami. Humbert však na to nebral ohled a ostře polemizoval se zástupci byzantské církve. Když patriarcha nadále západní poselstvo ignoroval, položili legáti dne 16. července 1054 na oltář v chrámu Boží moudrosti bulu, jíž byli patriarcha Michael Kerularios a jeho stoupenci vyloučeni z církve, a poté opustili hlavní město byzantské říše. Řecké veřejné mínění bylo zcela na straně Kerulariově. Dne 24. července pak synoda svolaná do Konstantinopole rozhodla o exkomunikaci papežských legátů, přičemž Humbertova bula byla slavnostně spálena. Přesto rozkol nemusel být definitivní.

Vzájemné exkomunikace postihly jen konkrétní osoby, nikoliv církve jako celek, a byl tedy ponechán prostor pro případná další jednání. Další vývoj však tuto možnost nedovolil. Na Západě byla roztržka považována za konečnou a hlavní aktér schismatu, kardinál Humbert, byl v následujících letech v papežské kurii rozhodující postavou. Další z legátů, Fridrich Lotrinský, se později dokonce sám stal papežem pod jménem Štěpán IX.

Ačkoli tedy až do pádu Byzance v roce 1453 docházelo k pokusům o znovusjednocení, vzájemné odcizení obou církví bylo již příliš velké, než aby takové snahy mohly být úspěšné, napsal katyd.cz.