Papež ostře: Pedofilie v církvi je jako lepra. A co celibát?

Pedofilie v církvi označil za "lepru" týkající se prý dvou procent duchovních, včetně biskupů a kardinálů. Podle této bilance by se pedofilie týkala zhruba 8000 z celkového počtu kolem 414.000 kněží. "Považuji tento stav za nesnesitelný," zdůraznila podle webu BBC hlava římskokatolické církve. František slíbil "se tomu postavit s přísností, jakou si to vyžaduje".

Podle Lombardiho papežova citace o pedofilech není přesná. Také řekl, že rozhovor s La Repubblica nebyl skutečným rozhovorem v pravém slova smyslu. Římský zpravodaj BBC David Willey k tomu poznamenal, že papežovy projevy "spatra" často provází nejasnosti či nesrovnalosti.

Na otázku, zda katoličtí kněží se budou jednou smět ženit, papež odpověděl, že jejich celibát byl zaveden 900 let po smrti Ježíše a že v některých východních církvích pod záštitou Vatikánu se kněží mohou ženit. "Existuje skutečný problém, ale není prvořadý. Vyžádá si to čas, ale jsou řešení a já je najdu," řekl bez dalšího upřesnění.

Většina apoštolů byla pravděpodobně ženatých (považovalo se za běžné, že s sebou berou ženu). O Petrovi to víme jistě (bible zmiňuje jeho tchýni). Ve stejné době však Pavel rozpoznal praktické výhody svobodného života. Celibát však až do třetího století zůstal věcí volby, i když již tehdy gnostické (a tedy dualistické) sekty učily, že manželství spojuje duchovou duši se zlým fyzickým světem.

Od třetího století začal být celibát považován za známku svatosti. Rozmohly se i extrémy (Origenes se sám vykleštil v domnění, že tak plní evangelium). S odezněním mučednictví (církev byla povolena státem) se asketismus stává měřítkem duchovnosti, zvláště u církevních představených. Ti však ani tehdy nejsou obecně nuceni k celibátu; a mnozí důležití biskupové (např. Hilarius z Poitiers) byli ženatí.

Ve čtvrtém století začíná být zakazováno vstoupit do manželství po vysvěcení. Synod v Ankyře (asi 315) stanovil, že jáhni by se měli rozhodnout mezi celibátem a manželstvím již před ordinací a neměli by se po ní již ženit, a synod v Neocésareji (asi 320) přikázal sesadit kněze, kteří se ožení po vysvěcení. Není však jisté, nakolik se tyto směrnice prosadily.

V pátém století a později byly zavedeny do praxe dva rozdílné kodexy. Na Východě bylo jáhnům a kněžím dovoleno oženit se před vysvěcením, biskupové však byli vždy voleni mezi celibátním klérem, zpravidla mezi mnichy. To bylo uzákoněno Justiniánem (529) a dodnes platí pro pravoslavnou církev (včetně církví východního obřadu sjednocených později s Římem).

Na Západě byl silnější tlak na celibát veškerého kléru. Lev Veliký (440-461) chtěl zakázat sňatek dokonce i podjáhnům. Do praxe se však tyto ideje ještě zcela neprosadily - i během pátého a šestého století se ženatí mužové jako Sidonius Apollinaris stali biskupy. Hlavními středisky duchovního života se však stávaly kláštery, což znamenalo, že nejlepšími duchovními bývali stále více lidé žijící v celibátě. Až do doby Řehoře VII. (1073-85) však tento ideál nebyl legálně a efektivně prosazen, uvedl server getsemany.cz.