Co s lidmi, kteří odmítají roušky? Psycholožka má o komunikaci jasno

Emotivní střety

Psycholožka žijící v Británii nastiňuje, že v obchodu, kde nakupuje, je prodavač za plastovým štítem, ale majitel navzdory oznámení o povinnosti nosit roušku u vchodu toto pravidlo nevynucuje. Autorka komentáře tak popisuje situaci, kdy ji žena bez roušky během nákupu upozornila, že trpí astmatem, aby předešla výtce, že porušuje nařízení.

Morganová přiznává, že reagovala smířlivě, protože se chtěla vyhnout konfliktu v uzavřeném prostoru, ale ve skutečnosti ji lidé bez roušek v obchodech děsí. "Také mám astma, ale z mé zkušenosti to nebrání nasazení roušky na tři minuty, abych si koupila rajčata v plechovce," píše psycholožka. Konstatuje, že žena bez roušky ji znepokojovala, ale bylo zřejmé, že smysluplná debata v tu chvíli není možná, protože žena byla připravená ke konfrontaci, což klidné řešení vylučovalo.

Rozsáhlý výzkum ukázal, že roušky výrazně snižují riziko nákazy, a tento měsíc se dokonce objevila zatím nepotvrzená hypotéza, že rouška může být "syrovou vakcínou" proti nemoci covid-19, jelikož při jejich nošení jsou lidé vystaveni natolik omezenému množství viru, že jejich tělo spustí imunitní reakci, uvádí Morganová. Dodává, že rouška vede k lehčímu průběhu nemoci a vědci zdokumentovali, že na lodích, kde téměř všichni nosili roušky, vypukla nákaza bez příznaků, stejně jako se zřejmě snižuje rozsah nákazy v zalidněných prostorách, kde jsou roušky povinné.

"Všichni víme, že jsou nepohodlné, upocené, omezující a škodlivé pro kůži (občas mívám 'knírek' skvrn na horním rtu), ale existují pádné důkazy, které ukazují přínos jejich nošení," píše psycholožka. Podotýká, že v místech, kde je nošení roušek ponecháno na posouzení rizik jedincem, existuje větší šance na emotivní střety.  

Americký psychiatr Robert Klitzman nedávno poukázal, že různé sociální skupiny si vytvořily vlastní normy ohledně roušek na základě tvrdohlavosti a nezanedbatelného tlaku, přičemž se v nich utvrzují, s čímž autorka komentáře na základě vlastní zkušenosti souhlasí. Vysvětluje, že zpochybnění našich hodnot vyvolává obrannou reakci, a tak poznámka, že by si jedinec v autobusu měl nasadit roušku, může znít jako obvinění, že je nezodpovědný a ve střetu.

K rozhodnutí jedince nosit roušku přispívá mnoho psychologických důvodů, tvrdí Morganová. Upozorňuje, že lidé se velmi liší v posuzování a přijímání rizik, což záleží na informacích, které mají k dispozici, navíc posun společenských norem nějakou dobu trvá.

Lidé chtějí zapadnout

Rozhodování jedince může ovlivnit například přímá zkušenost s koronavirem a mladí lidé jsou méně obezřetní i proto, že pravděpodobně mají ve svém okolí méně těžkých případů nemoci covid-19, soudí psycholožka. Dodává, že výzkumy také ukázaly, že pokud člověk vidí ve svém okolí lidi s rouškami, je větší pravděpodobnost, že si ji sám nasadí, protože se cítí normálněji.

"Jako druh inklinujeme k zapadnutí mezi ostatní; chceme být přijímání, nikoliv vykořeněni," pokračuje Morganová. Z toho důvodu podle ní v diskuzi o rouškách hraje roli stigma, a to především u mužů.

Psycholožce si lidé na sociálních sítích stěžují, že roušky nenosí zpravidla muži. Sama to také postřehla, a proto si pokládá otázku, proč jisté skupiny mužů, především ti mladší a konzervativně politicky orientovaní, častěji odmítají roušky a zda je to spojeno s jejich tradičním pohledem na maskulinitu, nižším povědomím o zdraví, či slovy části známých osobností, které účinnost roušek zpochybňují.    

Ti, kteří se upnuli k rouškám, častěji cítí hněv vůči jejich odmítačům, přiznává autorka komentáře. Změnu podle ní ale může přinést spíše vyvarování se emotivních reakcí, protože odsuzování kohokoliv - ať již na internetu či ve vagonu metra - je zpravidla kontraproduktivní.  

To, zda lidé dodržují zdravotnická doporučení, je dáno důvěrou - pokud nemá ten, kdo doporučení vydává důvěru, zkrátka se mu nevěří, konstatuje Morganová. Dodává, že vládní komunikace je mnohdy zmatená, což vede k rapidnímu úbytku důvěry. Smysl tak podle ní nemá kategoricky upozorňovat na nebezpečí vyhazování jednorázových roušek, které se jen tak nerozloží, ale spíše klidné nahlodávání lidského úsudku.

Jako příklad Morganová uvádí americkou epidemioložku Julii Mercusovou, která otevřeně psala o mužích odmítajících roušky, načež se s ní několik z nich spojilo, aby si vyslechli její názor. Defenzivní přístup totiž snižuje ochotu druhých naslouchat a zpracovávat informace - pokud zcela odsoudíme něčí názor, takový člověk zřejmě ukončí diskuzi, což je patrné u bojovníků proti očkování, které rázné odsudky pouze utvrzují v jejich představách, poukazuje psycholožka.

"Žít v pandemii znamená, že jsme všichni vystresovaní, emotivní a pravděpodobněji v módu bojuj či uteč, což ovlivňuje, jako komunikujeme a nakládáme s informacemi," píše autorka komentáře. Za klíčové považuje pokusit se řešit tyto palčivé problémy pokud možno empaticky.

Dobrá komunikace často závisí na přípravě, na kterou ale mnohdy není čas, upozorňuje psycholožka. Každý by si podle ní měl položit otázku, čeho chce dosáhnout, pokud osloví spolucestujícího s rouškou na bradě či člověka v obchodě bez roušky. Sama chce, aby se dotyčný zamyslel nad nošením roušky, ale pouhý káravý pohled a výzva, aby odstoupil, pravděpodobně povede k negativní reakci.

Lepší je proto podle Morganové tázat se a naslouchat, jelikož velkou sílu přikládá pocitu člověka, že se někdo zajímá o jeho názor. "Pokud člověk cítí, že může bezpečně mluvit, může také cítit, že může bezpečně (názor) přehodnotit," uzavírá psycholožka.