Co se děje za zdmi Kremlu? Odborník rozplétá mocenskou vertikálu

Ruský prezident Vladimir Putin není kombinací Josifa Stalina a padoucha z filmů o agentu Bondovi, stejně tak neřídí „dobře namazaný stroj“ nemilosrdně efektivní vlády, zdůrazňuje odborník. Dodává, že pro komentátory, kteří se domnívají, že politika v Rusku není jen o Putinovi, se opakování podobných tezí s cílem zpochybnit zažitý mýtus stává doslova nemocí z povolání.

Noble se spolu s politoložkou Jekatěrinou Schulmannovou nedávno přidal k těm, kteří kritizují představu o Rusku jednoho muže. „Můžete se ptát, proč si dělat starosti,“ pokračuje autor komentáře. Za jeden z důvodů označuje houževnatost. Deklaruje, že dokud budou zaznívat názory, že ruskou politiku lze vysvětlit skrze pouhé zkoumání Putina, experti by měli být připraveni daný přístup zpochybňovat.

Další důvod je ale praktický, deklaruje Noble. Domnívá se, že uvedený předpoklad má ničivý dopad na západní politiku vůči Rusku a za situace, kdy se vztahy mezi Moskvou a Západem nacházejí zjevně na dně, je třeba lépe pochopit – možná naléhavěji než v méně vyhrocených dobách –, jak vládnutí v Rusku ve skutečnosti funguje. „Není doba na karikatury,“ deklaruje akademik.

Někdo může argumentovat, že představa o vládě jednoho muže je pouhým zjednodušením a nikdo ve skutečnosti nevěří tomu, že by Putin řídil vše, přiznává Noble. Vysvětluje, že podle zastánců tohoto tvrzení ruský vládce spíše kontroluje všechna klíčová rozhodnutí. I toto ale podle odborníka opomíjí důležité aspekty, a to z mnoha důvodů.

Zaprvé, i v případech, kdy je tím, kdo rozhoduje, Putin nepracuje ve vakuu, upozorňuje Noble. Podotýká, že informace a nabídky možností, které se k Putinovi dostanou, ovlivňují další aktéři, včetně byrokratů, tudíž představa o vládě jednoho muže zcela přehlíží výrazné pravomoci v nastolování agendy, které jdou za úřad ruského prezidenta.

Zadruhé, i když se Putin podílí na všech důležitých rozhodnutích, nevnáší do nich nezbytně své vlastní preference, míní expert. Připomíná, že mnoho odborníků vnímá Putina jako arbitra, který jedná z pozice soudce mezi soupeřícími zájmovými skupinami, nikoliv jak postavu, která diktuje, jakým směrem se bude politika ubírat.

„Ve skutečnosti může tento model arbitra vysvětlit časté politické obraty v některých politických oblastech,“ píše Noble. Domnívá se, že tyto změny neodrážejí Putinovu kolísavost, ale proměny poměru sil soupeřících skupin, které zaměřování se na samotného Putina opomíjí.

Zatřetí, Putinovo jednání ze širší perspektivy závisí na veřejných náladách v Rusku, deklaruje autor komentáře. To podle něj znamená, že Putinova moc je spíše spoluutvářena ruskými občany, než aby sloužila k přinucení obyvatel k poslušnosti.

Role ruských obyvatel v utváření hranic toho, co je v politice možné, Putina přežije, což ze znalosti veřejných nálad činí klíčovou záležitost, míní akademik. Dodává, že představa o vládě jednoho muže toto rovněž opomíjí. 

Tři uvedené body se vztahují k rozhodovacímu procesu, ale představa o Rusku jednoho muže narazí na ještě větší problémy, pokud má objasnit realizaci opatření, deklaruje Noble. Upozorňuje, že v rozporu s myšlenkou mocenské vertikály totiž ruští činitelé ne vždy uvádějí rozhodnutí do praxe rychle a efektivně – ministerstva často neplní termíny a důležité politické cíle jsou odkládány, případně v tichosti opouštěny.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

 „Myšlenka mocenské vertikály je přítomná jak u prokremelských, tak antikremelských hlasů – jako pozitivum, respektive negativum. A to nám hodně říká,“ pokračuje odborník. Vyvozuje z toho, že mocenská vertikála je pravděpodobně oboustrannou propagandou, nikoliv ukázkou toho, jak vláda v Rusku ve skutečnosti funguje. 

Putin je nepochybně mimořádně mocný, a to do takové míry, že pouhé zopakování tohoto široce přijímaného tvrzení může působit banálně, přiznává autor komentáře. Dodává, že Putin také svou moc dává mnohdy jasně najevo. Přesto Noble pokládá otázku, zda lze tyto ukázky Putinovy moci vztáhnout na celkový systém vládnutí v Rusku. Odpověď je podle něj záporná a vyvozovat z dílčích příkladů Putinovy ohromné moci generalizující pohled, že prezident stojí v centru všech rozhodnutí, nehledě na jejich realizaci, považuje za zcela chybné.

Přiznání nuancí a složitostí by nemělo být kontroverzní, apeluje expert. Kritizuje, že občas je tak ale pojímáno, což dokazuje například bouřlivá debata o jmenování analytika Matthewa Rojanského do americké Rady pro národní bezpečnost, kdy byl Rojansky kvůli svým tendencím vidět věci ve více barvách líčen jako nedostatečný jestřáb, případně „užitečný idiot“, ne-li placený agent Kremlu.

Útoky na Rojanského ostatně odsoudily desítky expertů a politiků v otevřeném dopisu, který je označil za pokus o osobní diskreditaci a umlčení politické debaty, připomíná Noble. Podotýká, že politická podezíravost vůči nuancím není nová a jen tak nezmizí, nicméně její dopady mohou být méně závažné, pokud odborníci budou cítit možnost rozdělovat mezi složitostí a kritikou. 

„Mělo by být přípustné soudit Putina tvrdě a zároveň přiznávat, že Rusku nevládne sám,“ burcuje autor komentáře. Dodává, že by mělo být možné upozorňovat na nuance vládnutí v Rusku, aniž by to doprovázela obvinění z poklonkování Kremlu.