Demonstrace za Navalného mají novou podobu, tamní vláda se jich obává, píše tisk

Demonstrace se odlišují od lokálních protestů z poslední doby, jako byly ty v Moskvě v létě 2019 či v letech 2019-2020 v Chabarovsku, Jekatěrinburgu a Šiesu. Místo různých regionálně specifických důvodů mají ty současné jeden společný jmenovatel: odpor proti vládnoucímu režimu a podporu uvězněnému opozičnímu předákovi Navalnému.

Protesty mají širší základnu než obvyklé protesty liberálů a Navalného přívrženců. Mnoho účastníků zdůraznilo, že je vyjít do ulic nepřiměla opozice či Navalnyj, kterého ostatně nepovažují za ideálního vůdce, nýbrž to, co mu ruský stát provedl: že jej otrávil jedovatou nervově-paralytickou látkou novičok a ještě ho zatkl okamžitě poté, co se vrátil z léčení v Německu.

Jinými slovy, lidé to považují za protest proti bezpráví a - s ohledem na loňské změny ústavy umožňující Vladimiru Putinovi zůstat v prezidentské funkci v podstatě do konce života - také proti uchvácení moci.

Sobotní demonstrace se v porovnání s nedávnými protesty v Rusku (a Bělorusku) vyznačovala absencí humorných sloganů a transparentů. Demonstranti byli velice vážní, ba až sklíčení. Postrádala dřívější obvyklé apely na dodržování zákonů, zásad demokracie a ústavy. Byl to pochod proti mocným, vyvolaný nikoliv volebními podvody či chybami v územním plánování, ale pokusem o vraždu a následným zatčením opozičního aktivisty, který vyhlásil válku režimu.

Oproti protestům po vraždě opozičního politika Borise Němcova v roce 2015 nepřevládali na sobotní akci v Moskvě zástupci liberální inteligence. Němcov byl této části společnosti, která vidí zlatou éru Ruska v 90. letech, mnohem bližší než Navalnyj. Mnoho z těch, kteří vyšli do ulic na podporu Navalného, by to samé neučinili pro Němcova. Navalnyj útočí na činitele, kteří se k moci dostali po roce 2000, stejně jako na oligarchy a představitele moci v 90. letech.

Ačkoliv přesná sociologická data zatím chybí, zdá se, že typičtí účastníci sobotní demonstrace v Moskvě nebyli prodemokratičtí aktivisté. Spíše by se dali popsat jako mladý, městský, postindustriální proletariát. Patrně jde o lidi, kteří pracují ve službách nebo kancelářích, kteří jsou nespokojení se svou prací, platem i vyhlídkami.

Moskevská demonstrace byla daleko násilnější než všechny předchozí manifestace, od počátku se konaly potyčky s policií. Snímky útoku davu na vůz s majáčkem nemají v současném ruském protestním hnutí obdoby.

Protest v druhém největším ruském městě Petrohradě měl ještě větší účast než v Moskvě a je možné, že existuje pojítko mezi počtem nakažených koronavirem a počtem demonstrantů - petrohradské úřady podle kritiků zvládají pandemii hůře než ty v metropoli.

Liší se také pozice Západu, který je při současných protestech daleko aktivnější, což jen posiluje strach režimu i obyčejných Rusů z cizího vměšování. Právě cizím vměšováním a údajnou podporou revoluce zvenčí ruské úřady odůvodňovaly svůj tvrdý postup vůči protestům v Moskvě během léta 2019.

Západní státy vždy vyjadřují podporu ruským demonstrantům a odsuzují počínání bezpečnostních složek. Od otravy novičokem a léčení v Německu se však Navalnyj stal v cizině druhým hlasem Ruska po Putinovi a zároveň politikem světového formátu. Reakce Západu odpovídá nové realitě.

Například administrativa nového amerického prezidenta Joea Bidena uvedla, že bude stát "bok po boku se svými spojenci a partnery na obranu lidských práv". Z toho vyplývá, že Bidenův partner v Rusku není Putin, ale Navalnyj. Že Navalnyj je spojencem ve válce proti Putinovi. Možná jde o odpověď za ruské vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016.

Sobotní protesty byly nepochybně protirežimní, nikoliv ale nutně prozápadní. Spojený imperativ svobody, pořádku a spravedlnosti byl při nich stejně patrný jako klasické liberální a demokratické hodnoty. Není překvapivé, že stoupence režimu děsí.

Organizátoři protestů se je snaží přetvořit v pravidelné akce, které mají pokračovat až do propuštění Navalného z vězení. Je to podobný přístup jako v sousedním Bělorusku, kde někteří vycházejí do ulici každý týden. Jak bylo vidět v Minsku či Chabarovsku, lidé mohou demonstrovat mnoho měsíců v naději, že dokážou překonat patovou situaci. Zatím je čas na straně režimu, nikoliv ale navždy.