ROZHOVOR: Vzdušná válka na Ukrajině ukázala, že vychvalované ruské zbraně mají zásadní slabiny, říká letecký historik Tom Cooper

Ruské letectvo za pět měsíců války na Ukrajině nedokázalo získat vzdušnou převahu. Na papíře k tomu přitom mělo předpoklady. V čem spatřujete hlavní důvod?

Důvodů je mnoho, jejich podstata je však stejná: Putinův způsob vlády Rusku. Výsledkem je to, že Vzdušně-kosmické síly Ruské federace (VKS) sice provozují velké a rychlé letouny, ale nikdy se nepočítalo s jejich nasazením v hloubce nepřátelského území a pro tento úkol – připadající dálkovému letectvu – nejsou vybavené. Počítalo se s tím, že budou dělat to samé jako v letech 1941-1945, tedy podporovat pozemní jednotky na frontové linii. A VKS si počínají přesně podle toho. Nejčastěji odpalují naváděné střely Ch-59M na vybrané cíle v hloubce 50 kilometrů od frontové linie, případně i na 100 kilometrů vzdálené cíle, pokud na ně lze útočit z Běloruska nebo Černého moře. K útokům na nepřátelské pozemní síly nasazují letouny Su-25 s neřízenými raketami. Dále se snaží prostřednictvím svých stíhačů Su-30, Su-35 a MiG-31 bránit nepřátelským stíhacím bombardérům v obdobných útocích.   

Mnozí očekávali, že ukrajinské vzdušné síly budou zcela zničeny v prvních dnech konfliktu. Ukrajinská bojová letadla, přestože se jedná o původní verze strojů, které nasazuje Rusko, ale zjevně nadále operují nad bojištěm. Nakolik to je překvapivé?

S ohledem na to, že nejvyšší ukrajinské politické vedení nebralo hrozbu Putinovy invaze dostatečně vážně – přinejmenším do letošního 18. února, kdy nařídilo mobilizaci rezervistů –, je to skutečně velmi zarážející. Je opravdu překvapením, že ukrajinské letectvo nadále operuje. Zdá se, že Ukrajinské ozbrojené síly od té doby jednají samostatně. Jedním z jejich prvních rozhodnutí bylo stáhnout letectvo ze základen na východě Ukrajiny, poslední letouny a vrtulníky byly evakuovány v noci z 23. na 24. února. Nešlo o žádné překvapení vzhledem k dobře známým slabinám ruských ozbrojených sil, jež jasně odhalila již syrská válka v letech 2015-2017 v oblasti vyhledání, zaměřování a ničení cílů vzdálených více než 50-100 kilometrů od fronty, kterou na počátku války tvořila státní hranice.  

V prvních týdnech konfliktu jste upozornil na skutečnost, že výkon ruských vzdušných sil je poměřován západní optikou, dle západní, především americké vojenské doktríny, byť je ruská doktrína pro vedení vzdušných operací jiná. Můžete přiblížit v čem spočívá jak úspěšně je na Ukrajině – alespoň dle dostupných informací – realizována?

Ruská vojenská doktrína přinejmenším na papíře počítá s překvapivým úderem na nepřátelské letectvo na počátku války s cílem jej ochromit. Putin však kalkuloval s tím, že Ukrajinci se k němu buď přidají, nebo to vzdají a rozprchnou se. Putinův mafiánský systém vládnutí akcentuje především dva faktory: cokoliv se v Ruské federaci děje, musí to posilovat Putinovu vládu a musí mu to zajistit podíl na výsledném zisku, jeho „díl“, chcete-li. I ruský letecký průmysl a celý vojenský sektor byl organizován tímto způsobem. To omezuje především investice do výzkumu a vývoje nových technologií. Jedním z výsledků je to, že VKS byly přezbrojeny velkými letouny s dlouhým doletem a silnými motory, které ale postrádají pokročilou avioniku a „chytré“ zbraně. Ruský letecký průmysl má dnes velký problém i s vývojem nových motorů, nemluvě o přesně naváděné munici.

Nepřekvapivý výsledek se projevil během ruské vojenské intervence v Sýrii v letech 2015-2017. Zatímco dříve se ruští generálové chvástali, že jejich letectvo dokáže vyhrávat války, podobně jako se dařilo vzdušným silám Američanů a jejich spojenců v Iráku v roce 1991 a Kosovu v roce 1999, v průběhu konfliktu se ukázalo, že toto VKS nesvedou. Postrádaly nezbytné dovednosti v oblasti průzkumu a zaměřování. Proto nebyly na počátku opětovné invaze na Ukrajinu ani zaúkolovány zničením ukrajinského letectva, jelikož bylo jasné, že to nezvládnou – o to víc ve chvíli, kdy Ukrajinci před začátkem ruské invaze evakuovali své letouny na základny a letiště na jihu a západě země.

VKS tak se slávou zahájily úder ruské armády, který zahrnoval také odpal desítek balistických raket. Zaútočily na desítky leteckých základen a letišť střelami s plochou dráhou letu, ale zasáhly toho jen velmi málo, maximálně 6-7 ukrajinských bojových letounů. Většina ukrajinského letectva začátek války přečkala. Od té doby se na neschopnosti VKS – a celých ruských ozbrojených sil – eliminovat ukrajinské letectvo nic nezměnilo. Pro tento úkol zkrátka postrádají vybavení a výcvik.

S ohledem na způsob nasazení VKS na Ukrajině se ruským ozbrojeným silám na počátku války nepodařilo eliminovat nejen ukrajinské letectvo, ale ani velkou část ukrajinské pozemní protivzdušné obrany. Ta navíc byla mezitím posílena skrze dodávky systémů Buk, S-300 a dalších zbraní sovětské výroby. Proto VKS operují v podmínkách rovnováhy, nikoliv převahy ve vzduchu, neřkuli vzdušné dominance. A to zase znamená, že mohou operovat jen ve velmi omezené míře.

VKS jsou za své jednotky zodpovědné administrativně, operačně jsou však vždy podřízeny místnímu strategickému vojenskému okruhu (OKS). V případě Ukrajiny to je OKS Jih s velením v Rostovu na Donu. OKS Jih velí veškerým vzdušným, pozemním a námořním jednotkám bojujícím proti Ukrajině, a to prostřednictvím automatizovaného taktického systému velení zvaného Souhvězdí. Souhvězdí shromažďuje veškeré informace získané vzdušným, pozemním i námořním průzkumem a zpravodajskými službami, aby poskytovalo velitelům OKS všechna potřebná data k velení a kontrole, která je fakticky kontrolou na dálku. Velitelé následně úkolují dostupné jednotky dle jejich schopností. Pokud cíl leží mimo dosah dělostřelectva nebo v oblasti, kam se dělostřelectvo nedokáže přesunout v potřebném čase, jsou pověřeny VKS. Rozkazy jsou následně předány posádce jednoho z létajících velitelských stanovišť Il-20M, která jsou podporována jedním, často i dvěma letadly Berijev A-50 SRDLO, tedy letouny včasné výstrahy, které jsou ale v Rusku primárně využívány k řízení leteckých operací.

Zbytek závisí na typu a vzdálenosti cíle. Pokud je cíl do pěti kilometrů od frontové linie, posádka Il-20M vybere pár či čtveřici vrtulníků Mi-28 nebo Ka-52, případně letounů Su-25, které jsou neustále v pohotovosti poblíž bojiště, dodá jejich posádkám souřadnice cíle a vyšle je k útoku. Většinou používají taktiku „vystřel a modli se“ – přiblíží se ve velmi malé výšce a maximální rychlosti, zahájí prudké stoupání v úhlu 30-40 stupňů a ze vzdálenosti 2.000-3.000 metrů vystřelí na cíl neřízené rakety, zpravidla S-8 ráže 80 milimetrů.

Pokud je cíl vzdálen více než pět kilometrů od frontové linie, Rusové musí očekávat, že bude dobře chráněn ukrajinskou protivzdušnou obranou. V takovém případě je nutná větší operace, včetně podrobné přípravy a výrazných podpůrných prvků. Takové operace zřídka probíhají ad-hoc, většinou jim předchází zevrubný průzkum a instruktáž zapojených posádek, přibližně 12-24 hodin po identifikaci cíle. Zahrnují podporu, například v podobě letounů Su-34 osazených kontejnery pro elektronický boj SAP-14 a Su-35 vyzbrojených antiradarovými střelami Ch-59, které se snaží „proklestit“ cestu pro jiné Su-34 vyzbrojené střelami Ch-58/58M s elektro-optickým naváděním. Krytí shora zajišťují letouny Su-27SM, Su-30SM nebo MiG-31. Následně dochází ke snaze potlačit ukrajinskou protivzdušnou obranu, aby se mohly přiblížit Su-34, vypustit své Ch-58 a Ukrajinci tyto střely nedokázali sestřelit.

Co je z Vašeho pohledu nejpozoruhodnější věc, kterou válka na Ukrajině odhalila o stavu ruských vzdušných sil a současné ruské vojenské letecké technice?

Jelikož téměř veškeré slabiny ruských vzdušný sil se plně odhalily již nad Sýrií v letech 2015-2017, osobně nejsem překvapen ničím. Snad jen množstvím důkazů o tom, že hodně ruských zbraňových systémů, které byly v posledních třiceti letech systematicky vychvalovány, ať už Ruskem či na Západě, má zásadní slabiny, kterých dnes Ukrajinci pravidelně a úspěšně využívají.

Informace z ukrajinského bojiště jsou samozřejmě neúplné a z pochopitelných důvodů zkreslené. Přesto, na základě toho, co máme k dispozici, se zdá, že vzdušné souboje mezi ruskými a ukrajinskými stíhači se odehrávaly především v prvních týdnech konfliktu. Nyní o nich není příliš slyšet. V čem spočívá tato změna?

Vzdušné souboje probíhají od počátku válku téměř denně, a to dosud. Jejich výsledky jsou však tristní, takže se jimi žádná strana nechce příliš chlubit. Primárním důvodem je nedostatek taktického výcviku a především realistického taktického výcviku proti odlišnému nepříteli. Rusové jsou navíc posedlí myšlenkou, že jejich zbraně jsou „nejlepší na světě, ať se děje, co se děje“, a tak si myslí, že „každý výstřel rovná se zásah na tisíc procent“. Díky tomu jejich piloti pravidelně útočí na každé ukrajinské letadlo, které odhalí, dvěma až třemi raketami R-77, respektive R-33 v případě MiG-31, a to z příliš velké vzdálenosti, tudíž minou. Z propagandistických důvodů ministerstvo obrany v Moskvě následně pilotům VKS připisuje „potvrzená vítězství ve vzdušném souboji“ a vyznamenává je, ačkoliv má jen zřídka důkazy o úspěchu – pokud se vůbec obtěžuje přezkumem takových tvrzení.

Ukrajinci před válkou kvůli nedostatku financí létali ještě méně výcvikových hodin než Rusové. Horko těžko to stačilo k tomu, aby si udržovali způsobilost pro dané typy strojů, ať už MiG-29 nebo Su-27. Navíc mnoho starších pilotů žilo v představě o své převaze pramenící z větších zkušeností. Létali stylem, kterému se učili v minulosti, což vedlo k nepřiměřeně vysokým ztrátám v počátku války. Pár mladších pilotů dostalo před válkou příležitost účastnit se společných cvičení s letectvy Spojených států a některých zemí NATO. Tato cvičení mimo jiné přinesla nápady jako pokusit se přepadat Rusy pomocí nízko letících MiG-29 a Su-27 v režimu -EMCON, tedy bez aktivních radarů a vysílání jakýchkoliv signálů. Myšlenkou bylo přiblížit se k nepříteli za orientace pomocí signálů z přístrojů varování před jeho radarem a následně na něj zaútočit střelami středního dosahu R-27ET s infračerveným naváděním. Teoreticky, na papíře, to vypadá dobře, ale v praxi se to ukázalo jako příliš nebezpečné, jelikož v reálu lze R-27ET účinně navést na mnohem kratší vzdálenost, než se uvádí. I tak se zdá, že se tímto způsobem podařilo několik sestřelů. Rusové v reakci začali operovat ve velkých formacích, pravidelně čelí jedinému ukrajinskému migu nebo suchoji desítkou vlastních stíhačů. Navíc udržují jejich nevýhodu tím, že je tlačí do defenzivy skrze odpaly mnoha střel R-77 a R-33. Když se vyhýbáte dvěma, třem, pěti raketám, které na vás směřují, nepřemýšlíte, jak sám zaútočíte.

Ruští stíhači navíc nikdy nepřekračují frontovou linii, takže je zbytečné pokoušet se na ně útočit. Nenacházejí se v Ukrajinou kontrolovaném vzdušném prostoru, proto Ukrajinci fakticky takových pokusů zanechali. Jejich stroje MiG-29 a Su-27 jsou dnes pravidelně posílány k boji s ruskými střelami s plochou dráhou letu. A tyto operace brzdí jejich zastaralost, složitost a nedostatečná ergonomika zbraňových systémů. Zřídka se stává, že i skvěle postavený stíhač dokáže sestřelit během mise víc než jednu střelu Ch-101 či Ch-59M. Není překvapivé, že někteří piloti jsou frustrovaní natolik, že při pronásledování ruských Su-25 překračují frontovou linii, ale bez úspěchu.

Rusko ztratilo nezanedbatelný počet svých nejmodernějších letounů. Zarážející jsou především ztráty stíhacích bombardérů Su-34. Co je důvodem? Často se zmiňuje skutečnost, že i moderní ruské letouny operující nad Ukrajinou nejsou vyzbrojeny přesně naváděnou municí, což nutí piloty létat nízko, díky čemuž se stávají terčem z ramene odpalovaných protiletadlových zbraní. Je vysvětlení tak prosté, nebo je problém složitější?

Jde o kombinaci již zmíněných aspektů s iluzí o převaze vlastních zbraní a schopností i špatného plánování. Hodně byl například vychvalován ruský kontejner pro elektronický boj SAP-14. Říkalo se, že jeden Su-34 vybavený tímto kontejnerem dokáže rušit víc než čtyři (americké, pozn. redaktora) stroje EF-18G Growler. Problém je v tom, že elektronický boj spotřebuje hodně elektřiny. Tolik, že palubní systémy Su-34 neumožňují plně využít teoretické možnosti jeho hlavního radaru Leninets V-004. Není překvapivé, že letoun nedokáže plně využít ani SAP-14. Ten kontejner je navíc velmi těžký, takže pokud jej Su-34 nese, ve většině případů je vyzbrojen pouze dvojicí střel vzduch-vzduch R-73 k vlastní obraně. Výsledkem je, že SAP-14 je využíván ke vzdálenému rušení, ale Su-34 jej nikdy nenese při útocích na pozemní cíle. Mnoho jich tak bylo sestřeleno dokonce natolik zastaralými systémy jako Osa-AKM a Strela-10, které Ukrajinci velmi mistrně používají. Skutečnost, že to došlo tak daleko, že těmito raketami země-vzduch sestřelili i Su-34 osazené SAP-14, pochopitelně z velké dálky, naznačuje špatné plánování.

Není tedy překvapivé, že většina Su-34 byla ztracena na úvod války, kdy přiletěly na pokyn řídícího letounu Il-20M, jehož posádka neměla dostatečný přehled o situaci, aby si uvědomovala potenciální hrozby. Od doby, kdy tato praxe ustala, nebyl žádný Su-34 cíleně sestřelen Ukrajinci – jeden byl ztracen při incidentu koncem července, kdy náhodou proletěl „sprškou“ raket M31A1 vypálených ze systému M142 HIMARS.

Velké ztráty zaznamenávají také bitevníky na obou stranách, především stroje Su-25. Odráží to chybný způsob jejich nasazení, nebo spíše aktuální charakter ukrajinského konfliktu?

Obojí. Taktika pilotů na obou stranách je špatná. Na počátku války opakovaně útočili na stejný cíl, v relativně nízkých rychlostech kroužili na dohled cíle. V moderní válce, kdy je bojiště plné protivzdušných systémů jako na Ukrajině, to bylo stejné, jako by křičeli: „Sundej mě, jen mě sundej!“

Taktika se zatím příliš nezlepšila. V současnosti 99 % náletů ruských i ukrajinských Su-25 vede k vypuštění neřízených raket ráže 80 milimetrů, dle principu „vystřel a modli se“. Jinými slovy se snaží napodobit efekt pozemních raketometů BM-21 a zpravidla kvůli nepřesnému navedení minou v 99,9 % případů. Ukrajinci k tomu alespoň používají mnohem těžší neřízené rakety S-24 o ráži 240 milimetrů. Jde o velmi silnou zbraň s mnohem širším okruhem ničení.

V posledních týdnech američtí představitelé naznačili, že Ukrajina by nakonec mohla získat západní bojové letouny, byť jejich dodávky byly v prvních měsících konfliktu striktně vylučovány. Mohlo by nasazení bojových letounů, řekněme čtvrté generace, například F-16, výrazněji změnit průběh války a situaci na bojišti?

Sotva vidím „přínosnost“ podobných myšlenek, a to platilo i dlouho před Putinovým opětovným vpádem na Ukrajinu. Není to o tom, že by se Ukrajinci nedokázali extrémně rychle naučit provozovat a obsluhovat stroje jako Fairchild A-10 Thunderbolt II nebo Lockheed-Martin F-16C. Jde o jiné faktory, které lze v zásadě shrnout jako "lepší taktický přehled". I kdyby, řekněme, dodavatel a Ukrajina nalezli cestu jak vyřešit veškeré problémy spojené s  infrastrukturou nezbytnou k provozu bojových letounů západního původu na Ukrajině, zásadní skutečností zůstává, že americké a západoevropské bojové letouny jsou tak efektivní, protože je Západ vždy nasadil jako jeden z prvků uceleného systému vzdušného boje – podporují je průzkumné letouny Lockheed-Martin U-2, tankery Boeing RC-135 a E-3 Sentries, letouny pro elektronický boj Boeing EF-18G Growler, disponují rozpoznávacími systémy a podobně. To vše jejich pilotům a posádkám poskytuje ve srovnání s nepřítelem výrazně lepší přehled o situaci. Ukrajinci mají extrémní odvahu a rychle se učí, ale nemají nic z předchozího, což platí i o podpůrné infrastruktuře nezbytné k provozu západních letounů.

Navíc se zdá, že jedním z „problémů“ ukrajinských pilotů je jejich připravenost obětovat se za svou zemi. To je šlechetné, ale nepoužitelné ve válce jako tako, která bude tak dlouhá a která přináší masivní ztráty. Ukrajinci nepotřebují mrtvé hrdiny, ale lidi schopné přežít a za svou zemi nechat zemřít protivníky.

A konečně, Ukrajinci nemají zásadní problém s udržováním VKS v šachu. Mají naopak obrovský problém s ruským dělostřelectvem naváděným z dronů. Drony jako Orlan-10 jsou malé, snadno se „tiskou“ ve velkém a těžko se jim vzdoruje. Ve skutečnosti nyní neexistuje jediný systém, který by jim dokázal efektivně čelit, vezmeme-li v potaz ekonomický faktor a vysokou cenu každé z ramene odpalované protivzdušné střely, která stojí zhruba desetkrát tolik co jediný Orlan-10. V kombinaci s velkou koncentrací samohybných houfnic MSTA-S ráže 152 milimetrů, neřkuli raketometů BM-27 a BM-30 těsně za frontou, doslova melou na prach celé prapory ukrajinské armády. To je hlavní faktor proč je Ukrajina stále tak daleko od vítězství v této válce. Potřebuje zbraně, které způsobí podobné ztráty Rusům. Momentálně její dělostřelectvo stále není tak silné a letectvo nedokáže změnit vše v konfliktu, kde nejvíce záleží na tonáži výbušnin odpálených na nepřítele.

Proto jsem pro vybavení Ukrajinců mnohem větším počtem dronů, včetně dronů schopných hledat a ničit drony nepřítele, a mnoha kusy dělostřelecké techniky – v řádu stovek –, kterou můžou chránit mobilní protivzdušné systémy schopné čelit nejen letounům a střelám s plochou dráhou letu, ale také palbě z raketometů.