NÁZOR: Rusko své imperiální ambice nikdy neopustí, kritizuje politolog

Komplexnější problémy

Ženevský summit cílil na stabilní strategický dialog, který by byl v budoucnu obezřetný, ale zároveň pevný, míní odborník. Dodává, že debaty mezi Washingtonem a Moskvou o lidských právech, demokracii a na pravidlech založeném mezinárodním řádu byly jen praktické a normativní.

"EU nevstoupila do žádné z těchto otázek," pokračuje Liekis. Upozorňuje však, že napětí mezi členy sedmadvacítky a Ruskem má komplexnější povahu, jelikož zahrnuje hraniční spory, historické nároky a zásadní nepoměr síly na východní hranici Unie.

Je proto jednoznačné, že trvalá, odhodlaná a konsistentní podpora EU a NATO svým východním členům má prioritní důležitost, deklaruje autor komentáře. Pokládá otázku, zda mohou být vztahy s Ruskem skutečně stabilní a předvídatelné, pokud Moskva využívá politiku kontroly a vlivu coby nástroje k budování svého mezinárodního statutu.

Ruské prosazování "národních zájmů" hodnotí politolog jako pouhé vykonstruované dilema strategické stability v Evropě, které lze dle moskevského narativu vyřešit jediným způsobem, a to uznáním ruské sféry vlivu a omezením přítomnosti NATO, Spojených států a nakonec i nezávislosti některých zemí EU.

"Rusko-ukrajinský konflikt z roku 2014 můžeme považovat za příležitost zaměřit se na způsoby uznání ruských zájmů a (ruského) postavení v zemím sousedících s Ruskem," pokračuje Liekis. Vyzdvihuje, že i díky tomu neexistuje realistická šance na dosažení konsensu mezi východními členy EU a Moskvou.

Jakékoliv potenciální posílení pobaltských států, Polska či Rumunska bude Ruskem vnímáno jako hrozba pro jeho nezávislost a blaho, varuje akademik. Deklaruje, že teze o nutnosti mezinárodně uznat ruské zájmy je silným tématem, které se vyskytuje v ruském zahraničněpolitickém narativu. Ten je zároveň důležitým zdrojem domácí legitimity aktuálního ruského režimu, upozorňuje politolog.

Liekis si pokládá dvě otázky: Může Rusko něco získat výměnou za přehodnocení svého agresivního postoje? A je představa budoucího a trvale demokratického Ruska, které opustilo svou imperiální politiku a své imperiální ambice, realistickou a přijatelnou možností z pohledu ruských politiků a ruské veřejnosti? Odpověď je podle autora komentáře v obou případech jednoznačně záporná.   

Symbolická hodnota

Pobaltské státu EU jsou samy o sobě extrémně zranitelné vůči ruské agresi, jelikož závisí na vnějších aktérech a počínají si systematicky neefektivně v regionální mocenské rovnici, míní odborník. Vyzdvihuje především nedostatečnou schopnost těchto a dalších východních členů Unie shromáždit v kritických časech zdroje.

"Říká se, že země je slabá, protože má silné sousedy a obráceně," pokračuje politolog. Sám vyzdvihuje, že síla konkrétní země vychází ze slabosti jejích sousedů, a konstatuje, že mimořádné vystavení pobaltských států ruským imperiálním machinacím má tedy výraznou symbolickou hodnotu.

Rétorika celé EU a jejích jednotlivých členů vůči Rusku by se podle Liekise měla vyznačovat vyšší mírou soupeření, vymezování se a ekonomického egoismu. Výjimkou jsou pouze opatření, která by mohla zvýšit ruskou vojenskou hrozbu, míní odborník. Dodává, že v takových podmínkách je k udržení rovnováhy ve vztahu k Moskvě klíčová jednomyslná podpora EU a NATO, a to do chvíle, než pobaltské a východoevropské země nenaleznou lék na svou zakořeněnou vojenskou a ekonomickou slabost.   

Dokud bude Rusko odmítat uznat zahraničněpolitické volby svých sousedů a bude se uchylovat k mocenské politice zaměřené na prosazení vlastní vize světa, jeho evropští sousedé budou nadále vlažní vůči snaze EU pěstovat s Moskvou těsnější vztahy, naznačuje Liekis. Upozorňuje i na další riziko v podobě toho, že mnoho zemí na východě Evropy vnímá pokusy Německa a Francie o zlepšení vztahů s Ruskem za něco, co je izolované od globálního kontextu.

"Tyto pokusy jsou vnímány jako hra, která staví zájmy Německa, Francie a Ruska nad zájmy zemí ležících mezi nimi," vysvětluje politolog. Domnívá se, že velcí evropští hráči tento problém nikdy výrazně neřešili, tudíž vzniká dojem, že nadále rozhodují na základě vlastních zájmů a jdou proti hodnotám a normativním otázkám, které na svých bedrech nesou členové EU na ruské hranici.