Teroristy nelze zastavit? Příslušník britské MI6 má ve věci jasno

Komplikovaný problém

Zkušenost z jiných zemí ale nenaznačuje, že tato opatření by podobné útoky zastavila, varuje Barrett. Upozorňuje, že žádné společnosti se nepodařilo plně se zbavit terorismu, stejně jako závažných forem zločinu.

Více policistů v ulicích pravděpodobně nezabrání útokům, jaký spáchal Amman, který sebral v obchodě nůž a okamžitě napadl kolemjdoucí, obává se Barrett. Připomíná, že po Ammanovi nejenže šla policie, ale monitorovala jeho veškerý pohyb.

Je jen málo důkazů, že delší pobyt ve vězení vede k nižší míře recidivy, navíc žádný vězeňský program deradikalizace se nikde ve světě neukázal jako zcela úspěšný, podotýká Barrett. Jako příklad komplikovanosti problému uvádí skutečnost, že mezi vězeňskými službami v západních demokraciích nepanuje shoda, zda je dobré držet teroristy odděleně od dalších vězňů, nebo je vmísit mezi běžné trestance.

"Na jednu stranu se věznice obávají, že násilní extremisté mohou radikalizovat spoluvězně, z nichž je mnoho mladých a ovlivnitelných," pokračuje Barrett. Dodává, že pokud jsou ale teroristé vězněni společně, šance, že kdokoliv z nich opustí společnou myšlenku, klesá.

Programy deradikalizace ve věznicích lze zajisté zlepšit, podobně jako programy pro jiné kategorie vězňů, připouští Barrett. Za klíčový faktor ovšem považuje finance. Vyzdvihuje, že věznice jsou efektivní z hlediska izolace pachatelů - tudíž poskytují společnosti ochranu a pocit odvetné spravedlnosti - ale nejsou stavěna na to, aby se zabývala osobními okolnostmi, které vedou jedince k násilnému extremismu, ani na to nemají zdroje.   

Případové studie ukazují, že úspěch organizací jako Islámský stát spočívá ani ne tak ve specifickém apelu na lidi, aby páchali útoky na své spoluobčany, ale v tom, že vytvářejí motivaci pro takové jednání, vysvětluje Barrett. Dodává, že to se děje skrze využívání osobní problémů a naznačováním, že ty vycházejí z hlubších a obecně antiislámských předsudků, které lze řešit pouze násilím.

Klíčová imunizace před tímto přesvědčováním tak musí probíhat ještě před tím, než je jedinec extremistické propagandě vystaven, tedy nabídnutím atraktivnějších a dostupných cest k dosažení pocitu smysluplnosti a sounáležitosti, které zjevně mnoho teroristů hledá, uvádí Barrett. Zdůrazňuje, že v momentě, kdy se osoba ztotožní se světonázorem šířeným extremistickou propagandou - ať již krajně pravicovou či náboženskou - je těžké změnit její myšlení.

Dva hlavní závěry

Za tímto účelem vede britská vláda usměrňovací program, který má zachytit známky náchylnosti k radikalizaci a patřičně včas zasáhnout, nastiňuje Barrett. Přiznává však, že jen zřídkakdy do sebe vše zapadne tak, aby byl jedinec vrácen na "správnou cestu" v momentě, kdy již hrozí, že se vydá tou "špatnou".

"Okolnosti, které činí jedince náchylného ke svodům násilného extremismu jsou bytostně složité a hluboce osobní," píše Barrett. Upozorňuje, že dva bratři vyrůstající ve stejném prostředí se mohou vydat diametrálně odlišnými životními cestami a pochopení příčin a patřičná opatření vyžadují značnou schopnost a trpělivost.

Ve světě se vedou diskuze o programech deradikalizace a v mnoha zemích takové programy již probíhají, připomíná Barrett. Podotýká, že jsou silně přizpůsobené místní kultuře a zdrojům, tudíž neexistuje stoprocentní záruka jejich účinnosti, a proto se nadále vyvíjejí. Společným rysem je ale zapojení místních komunit, a to do prevence radikalizace i pokusů o efektivní deradikalizaci, uvádí bývalý zpravodajec s tím, že takový přístup je zcela logický.

Je to právě komunita, která zřejmě jako první zaznamená varovné signály, jelikož je vzácné, aby se někdo radikalizoval čistě na internetu a nevykazoval změnu skrze prezentaci svých radikálních pohledů ve svém fyzickém okolí, konstatuje Barrett. Dodává, že právě do komunity se odsouzení teroristé nakonec musejí vrátit, přestože existuje mnoho případů selhání v jiných oblastech sociálního fungování, které ukazují, že i nejvíce podporující, aktivní a poučená komunita není garancí stoprocentně funkčního programu proti radikalizaci.    

Barretta to vede ke dvěma závěrům: Zaprvé, k útokům jako ten, který spáchal Amman, budou nadále docházet, ačkoliv budou vzácné. Zadruhé, ačkoliv řešení spočívá v komunitách i věznicích, komunity potřebují zdroje, vedení a instrukce.

"Především musíme na všech úrovních přemýšlet o tom, proč lidé věří, že útokem na cizí lidi na veřejnosti a vlastní smrtí z ruky ozbrojeného policisty vyřeší své rozhořčení a stanou se něčím větším než smutnou poznámkou pod čarou v naší soudobé sociální historii," uzavírá Barrett.