V čem se mýlí Vladimir Putin? Historik má překvapivou odpověď

Jasný účel

Na druhou stranu, změna ústavy se od Putina dala čekat, protože jinak nemohl zůstat u moci po roce 2024, kdy mu vyprší druhé funkční prezidentské období, upozorňuje profesor. Dodává, že přesto existovaly méně komplikované způsoby, například zrušení limitu dvou po sobě jdoucích funkčních období.

S ohledem na pokročilý stav autoritářství v Rusku by se i prosté jmenování Putina doživotním prezidentem setkalo s nadšenými ovacemi loutkového parlamentu, tvrdí odborník. Vyzdvihuje, že Putin namísto toho navrhl posílit Státní dumu, tedy dolní parlamentní komoru, která má získat pravomoc vybírat premiéra - což nyní náleží prezidentovi - i další ministry federální vlády.  

"Účel je jasný - zbavit úřad prezidenta některých klíčových pravomocí," píše Radčenko. Poukazuje, že Putin navodil zmatek a vyvolal další otázky ohledně své odchodové strategie návrhem posílit ústavní roli státní rady, dosud poradního orgánu složeného z regionálních gubernátorů a několika vysokých federálních představitelů.

Nabízí se otázka, zda se Putin stane premiérem, či hlavou státní rady, pomyslným otcem národa ve stylu bývalého kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, který odešel ze scény, aby se stal hybatelem věcí z polického stínu, konstatuje historik. Soudí, že na odpovědi  příliš nesejde, protože Putin si najde cestu, jak zůstat v politice, pokud je pro to rozhodnut.    

Krok správným směrem

Navrhované změny ovšem Radčenko hodnotí jako krok správným směrem, jelikož mají odstranit prakticky neomezené pravomoci ruského prezidenta. "Politická centralizace historicky sloužila jako velká překážka pro demokratizaci Ruska," tvrdí expert. Připomíná, že na počátku 90. let nastala chvíle, kdy se zdálo, že země míří ke skutečnému oddělení mocí, avšak než byl systém brzd a protivah institucionalizován, tehdejší prezident Boris Jelcin poslal na své kritiky v parlamentu tanky.  

Tento střet mezi prezidentem a parlamentem na podzim roku 1993 vydláždil cestu pro přijetí stávající ruské ústavy, která dává prezidentovi rozsáhlé pravomoci, upozorňuje Radčenko. Deklaruje, že právě tato ústava vyslala Rusko na relativně rychlou cestu k Putinovu autoritářství.

Změny, které Putin navrhl, jsou příliš kosmetické na to, aby plně napravily škody napáchané ústavou z roku 1993, míní historik. Podotýká, že Putin přiznal, že se nesnaží v Rusku vytvořit parlamentní republiku, jelikož taková forma vlády by podle něj neumožnila zemi "normální rozvoj" a "stabilní existenci".

"Tomto bodě se (Putin) zajisté mýlí," deklaruje odborník. Věří, že jestli existuje důležitý faktor, který brání Rusku v normálním vývoji a stabilní existenci, pak je to koncentrace politické moci v rukou diktátorů.

I ty nejmírnější reformy, po nichž Putin volá, nicméně pomohou nastolit rámec, který teoreticky umožní lepší fungování brzd a protivah ve stávajícím systému, soudí profesor. Domnívá se, že prezident evidentně doufá, že rozdělením moci bude mít možnost tahat za správné nitky, pokud se někdy rozhodne odejít.

Až ale Putin odejde ze scény definitivně, tyto brzdy a protiváhy mohou nadále fungovat nezávisle na něm a jeho neviditelné ruce, naznačuje Radčenko. Dodává, že teprve v momentě, kdy Rusko zavede životaschopné politické instituce, které zamezí přehnané koncentraci moci v rukou vůdce - i kdyby ten měl sebelepší úmysly -, země dostane šanci stát se běžnou demokracií.     

"Bylo by ironií, pokud by Putin pomohl Rusko vyslat touto cestou, ale Rusko je svou hořkou ironičností známé," uzavírá historik.