Falešný sníh a vykácené lesy. Miliardové arény pro pár týdnů slávy vytváří v Itálii olympijský přelud

O století později se zimní hry v Itálii, známé jako Milano Cortina 2026, rozrostly do gigantických rozměrů, které by De Coubertina pravděpodobně šokovaly. Účastní se jich 3 500 sportovců z 93 zemí, kteří soutěží v 16 různých disciplínách během 19 dnů. Celá akce však budí dojem, že se vymkla kontrole, podobně jako večírek teenagerů, na který nečekaně dorazí celebrity, zatímco se hostitelé snaží narychlo opravit díry v nové hokejové aréně za 270 milionů eur, postavené na průmyslovém předměstí Milána.

Hry Milano Cortina měly být původně pokusem o návrat k umírněnosti a nápravou předchozích excesů. Po extrémně drahém Soči v roce 2014 a Pekingu 2022, kde Čína musela vybudovat celé zimní středisko z betonu a umělého sněhu, má totiž MOV velký problém najít ochotné pořadatele. Města jako Calgary, Innsbruck nebo Stockholm své kandidatury v posledních dvanácti letech stáhla kvůli odporu veřejnosti. Itálie se tak pokouší o model sdílení her napříč severní částí země, což sice zvyšuje proveditelnost, ale cestování mezi sportovišti se stává logistickou noční můrou.

I v zemi s bohatou tradicí zimních sportů se však objevují otázky o udržitelnosti celého podniku. V Cortině sice sníh nechybí, ale jeho kvalita neodpovídá potřebám vrcholových sportovců ani požadavkům televizních přenosů. Organizátoři proto spotřebovali přibližně 100 milionů litrů vody na výrobu 50 000 tun umělého sněhu, kvůli čemuž musela být vybudována speciální nádrž. Tento kontrast mezi přírodním prostředím a technologickou nadvládou jen podtrhuje umělost moderních her.

Ekologické dopady jsou terčem ostré kritiky, zejména v souvislosti s novou ledovou dráhou pro boby a sáně. Cortina přitom jednu dráhu má již z olympiády v roce 1956, ta však byla v roce 2008 uzavřena pro nezájem a od té doby chátrá. Místo její rekonstrukce byla za obrovské náklady vybudována nová dráha, která si vyžádala vykácení starého modřínového lesa. Podle italské pobočky Světového fondu na ochranu přírody bylo navíc 60 % stavebních prací pro tyto hry realizováno bez řádného posouzení vlivu na životní prostředí.

Situace je o to paradoxnější, že v samotných francouzských Alpách bylo kvůli oteplování a nedostatku sněhu nuceno ukončit provoz již téměř 200 lyžařských středisek. Zimní sezona se zkracuje a města jsou nucena realitu zimních sportů „předstírat“ pomocí techniky. Přestože se MOV ohání termíny o udržitelnosti a digitalizaci dokumentů pro úsporu papíru, tyto kroky působí prázdně ve stínu buldozerů ničících přírodu kvůli sportovištím, která budou využívána pouze několik týdnů.

Většina zimních sportů, s výjimkou severského lyžování a bruslení, byla v podstatě vynalezena britskými aristokraty na dovolené ve Svatém Mořici jako kratochvíle. I dnes zůstávají spíše privilegiem pro úzkou skupinu movitých turistů, kteří si je mohou dovolit. De Coubertin měl v tomto ohledu pravdu – jejich praktická využitelnost mimo rekreaci je minimální, a přesto se na ně vynakládají prostředky, které neodpovídají jejich skutečnému přínosu pro společnost v době globálního oteplování.

Navzdory všem kontroverzím, finančním nákladům a ekologické zátěži však olympiáda nepochybně nabídne velkolepou show. Diváci uvidí neuvěřitelné skoky, dramatické pády a napínavé souboje v posledních sekundách zápasů. Je to fascinující, ale zároveň nesmírně pošetilé počínání, jehož cena pro planetu i veřejné rozpočty neustále roste a stává se neúměrnou samotnému zážitku ze sportovního klání.