Jak Trump překrucuje realitu? Přisoudil si zásluhy za "12denní válku", Írán mezitím buduje jadernou zbraň jinde

„Gratuluji světu, je čas na mír!“ napsal nadšeně na své síti Truth Social a prohlásil, že příměří bude „navždy“. V rozhovoru pro NBC dokonce řekl, že Írán a Izrael „už po sobě nikdy nebudou střílet“.

Tato sebevědomá slova však přicházejí v kontextu Blízkého východu, kde bývají příměří křehká a krátkodobá. Ještě před vstupem v platnost dohodnutého klidu zbraní došlo ke vzájemným útokům, což znovu připomnělo, jak nevyzpytatelný region to je.

Trump ale momentálně slaví. Útok považuje za úspěšný vojenský zásah, který podle jeho slov „zničením íránských jaderných zařízení“ odvrátil hrozbu vůči Izraeli. Spojené státy přitom zasáhly klíčové objekty v Isfahánu, Natanzu a Fordu. Přesto se objevují vážné pochyby, zda zásah skutečně vyřadil íránský jaderný program.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) varovala, že Írán si zřejmě dopředu přesunul svůj zásadní zásobník uranu obohaceného na 60 %, což je jen krok od materiálu použitelného pro jadernou zbraň. Experti tvrdí, že žádný bombardér nemůže zničit znalosti a know-how, které Írán již má.

Trump si však přisuzuje zásluhy za „12denní válku“ a ve své vlastní verzi historie označuje Írán za poražený. Tvrdí, že jeho vojenská akce přivede Teherán zpět k vyjednávacímu stolu ohledně nové dohody, která nahradí tu z éry Baracka Obamy. Ale Íránští vůdci mohou naopak dojít k závěru, že jediná záruka bezpečnosti je skutečné vlastnictví jaderné bomby.

Zatímco Trump slaví jako stratég, který spojil vojenskou sílu s diplomacií, kritici upozorňují, že o útoku rozhodl bez konzultací s Kongresem či spojenci. Demokraté se o zásahu dozvěděli až dodatečně a spojenci jako Francie či Německo byli zcela vynecháni. Prezident tak znovu ukázal, že Spojené státy už nehrají týmovou hru, ale sledují jen své zájmy.

Útok navíc posílil postavení Izraele v regionu. Íránská síť spojenců – Hizballáh, Hamás i Hútíové – byla oslabena a izraelské stíhačky operovaly v íránském vzdušném prostoru prakticky bez odporu. Spojené státy i jejich arabští spojenci, jako Saúdská Arábie a Katar, nyní získávají na vlivu.

Domácí politika v Íránu je ale v pohybu. Starý režim ajatolláha Chameneího čelí rostoucí frustraci veřejnosti, a ačkoliv mnozí doufají v politické jaro, spíše se očekává další vlna represí. Trumpův zásah by však mohl urychlit případnou krizi režimu.

Na domácí americké scéně může Trump z této krize vytěžit nejen posílení své pozice před volbami, ale i sjednocení rozdělené republikánské základny. Pro část jeho voličů, kteří odmítají zahraniční konflikty, může být letecký zásah přijatelnější než pozemní válka. Zároveň si prezident udržel image rozhodného lídra.

Objevil se také jeho úzký kruh důvěrníků, v němž figurují předseda sboru náčelníků štábů Dan Caine, ředitel CIA John Ratcliffe a zvláštní vyslanec Steve Witkoff. O budoucnosti dalších osobností, jako jsou ministr obrany Pete Hegseth nebo ředitelka národní rozvědky Tulsi Gabbardová, panují pochybnosti.

Přesto Trumpovo chování znovu vyvolalo otázky o zneužití prezidentské moci. Neprokázal, že Írán byl skutečně jen týdny od výroby bomby, ignoroval zjištění amerických zpravodajců a celé operaci dal silný politický rámec. Pro některé je to jen další epizoda jeho snahy o vlastní glorifikaci.

Jeho tvrzení, že Írán je odzbrojen a mír zajištěn, může být brzy vyvráceno. Analytici varují, že pokud Teherán skutečně skryl zásoby uranu, může být schopný do pěti dnů vyrobit jadernou hlavici – a do tří týdnů až deset.

Trump tedy v tuto chvíli sklízí politické body, ale budoucnost ukáže, zda si svět bude jeho „věčný mír“ pamatovat jako historický úspěch – nebo jako nebezpečnou iluzi, která otevřela dveře k nové a hlubší krizi.