Jak vypadá běžný život Ukrajinců? Lidé melou z posledního, postupně ztrácí naději

Začátkem roku prezident Trump rozhodl o pozastavení vojenské pomoci Ukrajině, což zdůvodnil snahou přimět vládu v Kyjevě k mírovým jednáním s Ruskem. Až do tohoto týdne byl tento přístup neměnný. Washington tvrdil, že přehodnocuje vlastní zásoby a staví americké zájmy na první místo. A Ukrajinci neviděli příliš naděje.

Zatímco dříve přicházely masivní útoky dvakrát nebo třikrát do měsíce, dnes se opakují minimálně dvakrát týdně. Ruské rakety dopadají na obytné domy, školy, nemocnice. Lidé tráví noci v koupelnách, v podzemních garážích nebo na stanicích metra. Jak říkají sami Ukrajinci – přežít noc se stalo loterií. Těch, kteří ji prohrají, přibývá.

Město s více než třemi miliony obyvatel se potýká s kritickým nedostatkem protileteckých krytů. Každý výbuch je připomínkou, že bezpečí je jen iluzí. Slova spisovatelky Viktorije Amelinové, která zahynula po zásahu raketou v roce 2023, rezonují stále silněji: „Sirény zní a je to, jako by všechny svolali k popravě. Jen jeden člověk je tentokrát na řadě. Tentokrát to nejsi ty.“

Večer útoku se reportérka serveru Politico připravovala na nejhorší. Připravila si dokumenty, vodu a lékárničku. Oblékla si nové pyžamo – aby vypadala důstojně, pokud ji najdou pod troskami. Facka, kterou si dala, byla připomínkou, že znovu zapomněla koupit píšťalku. Křik by ji mohl stát život – vzduch je pod sutinami vzácný.

Noc byla plná výbuchů a zoufalých zpráv mezi blízkými. „Jsi v pořádku?“ se stalo nejčastější větou. Někdo se snažil odvést pozornost nákupy na internetu, jiný si rezervoval hotel. Psycholožka Olga Solomka z Kyjevské oblasti popisuje současnou situaci jako stav, kdy jsou lidé připraveni zemřít kdykoli. „Během útoku jsem si dala chleba se sádlem, rajčetem a cibulí, objala kocoura a objednala si nové květiny,“ říká.

Po spánku na tvrdé podlaze bolí tělo tak, že člověk netuší, kde všude má svaly. Spánek spíš zlobí než pomáhá. Přesto ráno vstávají, jdou do práce. Život pokračuje. Jen s vědomím, že jejich nejsilnější spojenec – Spojené státy – je možná definitivně opouští.

Ukrajina zatím není schopna sama vyvinout protiraketový systém, který by se vyrovnal americkým Patriotům. Evropská pomoc nestačí a zpožďuje se. Mezitím Rusko o americkém státním svátku, 4. července, vypálilo na Ukrajinu rekordních 550 raket a dronů během jediného dne. I tak se život nezastavil. Obchody otevřely, nemocnice ošetřovaly raněné. Den pokračoval, stejně jako válka.

„Zajímavé je, že přes den se nikdo neptá, jaká byla noc. Všichni jsou totiž na stejné lodi. A když se ve 12 ještě vidíme, víme, že jsme přežili,“ říká Vladyslav Faraponov, 27letý ředitel Institutu amerických studií.

Realita války v Kyjevě dnes spočívá v kombinaci fyzické i psychické vyčerpanosti. Lidé fungují dál, ale jsou na hraně. „Dnes jsem se omlouval zubaři, že jdu pozdě. Řekl jen: ‘Co blázníte, všichni vypadají, jako by pařili celou noc,’“ dodává Faraponov.

Rozčarování z postoje USA je patrné na každém kroku. Pro Ukrajince se prosby o pomoc mění ve volání do prázdna. Trpění, které kdysi vyvolávalo vlnu solidarity, se pro západní svět stalo běžnou kulisou, na kterou si už zvykl.

Naděje ale mizí pomalu, bolestně – kapka po kapce. Každé „znepokojení“ místo činů, každé odkládání vojenské pomoci, každé ticho ohledně zmrazených ruských aktiv oslabuje víru lidí, kteří se každou noc snaží jen přežít. A přesto ráno vstanou. Protože nemají jinou možnost.