Nejde mu jen o Ukrajinu. Experti popsali, co je cílem Putina

Tento záměr není podle expertů ani improvizovaný, ani nejednoznačný a v jeho jádru je iredentistický – usiluje o zvrácení expanze NATO po studené válce a o znovunastolení ruské sféry vlivu v Evropě. Právě toto soustředění se na jeden cíl řídilo kroky Ruska v období před invazí na Ukrajinu. V prosinci 2021 Moskva požadovala, aby NATO zamezilo vstupu Ukrajiny a Gruzie do aliance a aby se síly NATO stáhly na pozice z května 1997, tedy předtím, než se k NATO připojily jakékoli bývalé sovětské státy ve východní Evropě.

Z pohledu Kremlu představuje rozšiřování NATO ponížení a existenční hrozbu, která musí být za každou cenu omezena. Nešlo o diplomatickou úvodní předehru k pozemní invazi z února 2022, ale o cíl sám o sobě.

Ruské akce lze vykládat různě jako chřestění zbraněmi, balancování na pokraji války nebo diplomatický nátlak. Všechny tyto pojmy jsou ve skutečnosti přesné, ale Rusko je používá společně, aby setřelo obvyklé hranice mezi diplomacií, vojenskými akcemi a domácí propagandou. Soubor nástrojů tlaku, který Moskva používá, lze rozdělit do několika typů akcí.

Balancování na hraně konfliktu s cílem vynutit si dialog představuje vojenskou eskalaci, od hromadění vojsk až po samotnou invazi na Ukrajinu, která vytváří krize nutící Západ k pozornosti. Rusko uměle vytváří mimořádné události, aby získalo vyjednávací páku, jak se mu to úspěšně dařilo během studené války a nedávno i v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině od roku 2014.

Sondování v „šedé zóně“ je prováděno pomocí vnikání dronů a stíhaček nad území Německa, Estonska, Dánska a Norska, což jsou záměrné testy schopnosti NATO detekovat narušení a reagovat na ně. Tyto akce mají i praktičtější účel, a to shromažďovat zpravodajské informace o pokrytí radary a připravenosti, aniž by došlo k otevřenému nepřátelství.

Hybridní nátlak na menší spojence NATO: Kybernetické útoky a narušení dodávek energie v různých členských státech EU mají za cíl otestovat solidaritu aliance. Moskva si vybírá menší, slabší státy, aby podpořila nespokojenost a pochybnosti uvnitř NATO.

Domácí divadlo je pro Putina důležité, protože konfrontace se Západem má dobrou odezvu v Rusku. Jak nedávno tvrdil místopředseda Bezpečnostní rady Ruska Dmitrij Medveděv, „Evropa se bojí vlastní války“. Pro Kreml tento strach posiluje narativ, že Rusko je asertivní mocnost a že Západ je nerozhodný.

Používání těchto nástrojů Ruskem není nic nového – navazuje na strategie, které jsou zdokonalovány od rozpadu Sovětského svazu. Od Podněstří po Abcházii, Jižní Osetii a Donbas Moskva udržuje „nevyřešené“ konflikty, které zabraňují státům vstoupit do NATO a EU, čímž si zachovává ruský vliv na neurčito.

V současné době se ruská strategie stále více přiklání k hybridním prostředkům – drony, kybernetické útoky, dezinformace a energetické vydírání – místo otevřeného válčení. Nejde o náhodné provokace, ale o ucelenou kampaň testování.

Každé narušení a útok slouží diagnostickému účelu: dokáže Evropa detekovat hrozbu? Dokáže koordinovat společnou reakci? Dokáže tuto reakci rychle a efektivně provést?

Jak přiznali belgičtí představitelé po nedávné vlně pozorování dronů, kontinent potřebuje „jednat rychleji“ při budování systémů protivzdušné obrany. Každé takovéto přiznání jen utvrzuje Moskvu v přesvědčení, že Evropa je nepřipravená a rozdělená.

V Rusku jsou tyto události pečlivě připravovány do propagandistických klipů pro státní televizi, kde komentátoři zesměšňují evropskou „slabost“ a vykreslují evropský zmatek jako potvrzení konfrontačního postoje Kremlu. Tato uměle vytvořená krize je nejnovější aplikací dobře propracované strategie.

Pokud jde o Západ, cílem je vyčerpání, nikoli dobývání – „trvalý test“ navržený tak, aby neustálým, nízkým tlakem vyčerpával zdroje a narušoval jednotu.

Stupňující se provokace NATO a Evropy ze strany Ruska nelze udržet jako status quo. V současné situaci existují tři možné scénáře, kam by nás mohly dovést.

Prvním, nejpravděpodobnějším výsledkem je nová, dlouhodobá konfrontace, protože NATO nemůže Rusku ustoupit v jeho klíčových požadavcích, aniž by podkopalo své základní principy. Konflikt by pravděpodobně měl podobu vleklé patové situace: více vojáků na východním křídle aliance, bobtnající rozpočty na obranu a nová železná opona napříč Evropou.

Druhým scénářem je „finlandizace“ Ukrajiny, která je možným, i když nestabilním, výsledkem. Ukrajina by byla donucena k neutrálnímu statusu – zřekla by se členství v NATO výměnou za záruky, jak to učinilo Finsko během studené války. Z pohledu Západu by to odměnilo agresi Moskvy a upevnilo její právo veta nad suverenitou sousedních zemí.

Poslední možností je eskalace z důvodu chybného odhadu. V prostředí zvýšeného napětí by i drobný incident – sestřelení dronu, kybernetický útok, který se zvrtne – mohl přerůst v širší konfrontaci. Úmyslná válka mezi NATO a Ruskem je stále nepravděpodobná, ale už není nemyslitelná.

Přístup Kremlu spoléhá na fragmentaci; odpovědí Evropy musí být soudržnost. To znamená budování určitých klíčových schopností.

Integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana: vybudovat skutečně kontinentální štít, který uzavře mezery, jež by mohly drony a hypersonické systémy využít.

Kolektivní hybridní obrana: kybernetické útoky nebo průniky dronů by měly být považovány za výzvy pro celou alianci. Jednotný, předem dohodnutý mechanismus reakce NATO by Moskvě odepřel možnost izolovat jednotlivé členy.

Technologická a politická autonomie: investice do evropského obranného průmyslu, nezávislosti na obnovitelných zdrojích energie a odolných dodavatelských řetězců. Bezpečnost nyní začíná soběstačností, zejména tváří v tvář kolísavé podpoře ze strany USA.

Odstrašení prostřednictvím diplomacie: Evropa musí kombinovat věrohodné vojenské odstrašení s pragmatickým jednáním, které zajistí, že komunikační kanály zůstanou otevřené, aby se zabránilo eskalaci.

Ruská strategie není reaktivní, je strukturální. Kreml se snaží donutit Západ, aby přijal překreslený bezpečnostní řád prostřednictvím kombinace nátlaku, průzkumu a neustálého testování. Nástroje se mohou lišit – od tanků po drony, od otevřené invaze po hybridní opotřebovací válku – ale cíl přetrvává: podkopat evropskou jednotu a obnovit sféru vlivu, kterou Rusko v roce 1991 ztratilo.

Výzva pro Evropu je stejně tak jasná. Musí odolat únavě z nekonečné krize a ukázat, že odolnost, a nikoli strach, definuje budoucnost kontinentu. Provokace Moskvy budou pokračovat, dokud se jejich náklady nestanou neúnosnými. Toho může dosáhnout pouze jednotná a připravená Evropa.