Neřeší hodnoty, ale zájmy. Diplomat vysvětlil, proč je Trumpova vláda tak chaotická

V 19. století USA používaly vojenské prostředky k ochraně svého námořního obchodu, otevírání nových trhů i jako záruku proti vyloučení z klíčových obchodních zón. Ať už šlo o boje s barbarskými piráty, násilné otevření Japonska nebo vojenskou přítomnost v Číně, Spojené státy neváhaly zasáhnout. Proti čemu se však stavěly, byly alianční závazky, které by omezily jejich svobodu jednání.

Ross připomíná, že i ikony jako Jefferson či John Quincy Adams věřily v univerzálnost amerických hodnot, ale současně se obávaly, že jejich vnucování světu by mohlo narušit samotný charakter amerického zřízení. Adams varoval, že Spojené státy by se mohly stát „diktátorkou světa“ a ztratit „vládu nad vlastním duchem“.

Trump se těmito zásadami řídí – nezdůrazňuje hodnoty, ale ekonomické zájmy. Jeho nedávná cesta do Arabského zálivu nebyla primárně o bezpečnosti, ale o uzavření výhodných obchodních dohod pro americké firmy. Podle Rosse se jedná o pragmatický přístup, který může mít i politické dopady: těsnější vazby s klíčovými hráči regionu jako Saúdská Arábie či SAE mohou zároveň oslabit vliv Číny.

Díky prodejům zbraní a investicím do vyspělých technologií se americká a arabská infrastruktura i armády nadále proplétají. Americké firmy zajišťují údržbu, díly a logistiku, čímž vytvářejí hlubší závislost regionu na Washingtonu. Trump tak ukazuje, že obchod může být i nástrojem zahraničněpolitického vlivu.

Ross ale upozorňuje, že umění diplomacie nespočívá jen v pákách a síle, ale především v jasně definovaných cílech. A zde prezident Trump často selhává. Například u cel, která se stala jeho oblíbeným nástrojem, není zcela jasné, čeho jimi vlastně chce dosáhnout.

Možnosti jsou tři: změnit obchodní podmínky ve prospěch USA, znovu industrializovat americkou ekonomiku, nebo zvýšit příjmy státní pokladny. První a třetí cíl jsou podle Rosse realistické, druhý – tedy návrat masivní výroby do USA – je spíše populistickou iluzí. Trumpovo časté uplatňování maximálních požadavků a následné ustupování signalizuje, že mu jde hlavně o předefinování obchodních vztahů a příjmy do rozpočtu. Pokud přínosy převáží nad škodami, může se mu podařit ospravedlnit způsobené otřesy.

Nejasnosti panují i v otázce jaderného programu Íránu. Trump opakovaně tvrdí, že Írán nesmí vlastnit jadernou zbraň. Ale co konkrétně to znamená? Bývalý bezpečnostní poradce Mike Waltz požadoval úplné odstranění íránské jaderné infrastruktury. Současný ministr zahraničí Marco Rubio přijal kompromisní pozici: civilní jaderný program ano, ale bez domácího obohacování uranu. Hlavní vyjednavač Steve Witkoff se nejprve stavěl smířlivě, ale nyní sdílí Rubiův postoj.

Írán naproti tomu tvrdí, že jadernou zbraň nechce, je ochoten snížit zásoby vysoce obohaceného uranu a umožnit dohled nad svým programem, ale odmítá vzdát se domácího obohacování.

Ross varuje, že bez jasně definovaných cílů bude Trumpova administrativa nadále působit chaoticky – silná ve svých požadavcích, ale slabá ve strategii. Obchod může být mocným nástrojem diplomacie, ale bez jasné vize zůstává jen krátkodobým prostředkem. A totéž platí pro jednání s protivníky, jako je Írán: bez stanoveného cíle nemůže být úspěšné žádné vyjednávání.

Trump tedy může být efektivním vyjednavačem, který umí využít pák. Ale dokud své prostředky nepodřídí jasným cílům, zůstane jeho zahraniční politika spíše reaktivní než strategická.