Proč se Čína držela během konfliktu Íránu s Izraelem stranou?

Íránský ministr zahraničí Abbás Araghtší přijel tento týden do Číny na jednání Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), kam patří kromě Číny a Ruska i Írán, Indie nebo Pákistán. Jeho hlavním požadavkem bylo, aby organizace vytvořila mechanismus na koordinaci reakce při vojenské agresi. Mířil tím na nedávné útoky Izraele a USA, které zasáhly klíčové vojenské cíle v Íránu, včetně jaderných zařízení.

Jenže reakce spojenců, na které Teherán spoléhal, byla vlažná. SCO žádný konkrétní postup nepřijala a v Araghtšího prohlášení bylo znát zklamání – když Írán čelil úderům, jeho „přátelé“ zůstali stranou.

Čína sice na diplomatické úrovni útoky odsoudila, ale aktivní roli ve zprostředkování příměří nepřevzala. Naopak si zachovala pozici pozorovatele. A právě to podle analytiků odpovídá dlouhodobé čínské strategii: nevměšovat se do krizí jako vojenská mocnost, ale nabízet alternativu k americkému intervencionismu.

Přestože si Čína udržuje silnou ekonomickou přítomnost na Blízkém východě a čerpá většinu íránské ropy (v roce 2024 šlo o obchod za zhruba 40 miliard dolarů), její vojenská angažovanost v regionu je minimální. Jedinou výjimkou je základna v Džibutsku na africkém pobřeží.

To kontrastuje s USA, které mají v oblasti početné základny a schopnost okamžitě vojensky zasáhnout. Zatímco americký prezident Donald Trump hovoří o tvrdém postupu vůči „ose nepřátel“ zahrnující Írán, Rusko, Severní Koreu a Čínu, Peking se snaží o jiný obraz – klidné síly volající po míru, ale bez konkrétních kroků.

Když na íránská území dopadaly bomby, Peking ani Moskva nehnuly prstem. To odhalilo limity takzvané antiamerické „osy“, která se často prezentuje jako blok proti Západu.

Podle analytiků nemohla Íránská delegace přehlédnout rozpor mezi rétorikou a skutečnými činy. Přesto čínský ministr zahraničí Wang I Íránu na setkání v Tchien-ťinu „poděkoval za spolupráci“ – šlo však spíše o diplomatickou slušnost než o náznak podpory.

I když Peking investuje do vztahů s Íránem a Rusko jej zbrojně podporuje, v případě napadení zůstali oba na odstupu. Čína, stejně jako v případě Ruska, uplatňuje strategii „pomoci bez přímého zapojení“. Íránu letos například dodala chemikálie použitelné pro výrobu raketového paliva, ale otevřeně jej vojensky nepodpořila.

Dlouhodobým cílem Pekingu není vojenská dominance, ale stabilita kvůli obchodním zájmům. Írán sice poskytuje Číně levnou ropu, ale zároveň je pro Peking rizikovým spojencem, který svým jednáním přináší více problémů než výhod.

Čína se tak na Blízkém východě drží strategického odstupu – vystupuje jako obhájce mezinárodního práva, ale reálně nezasahuje. To jí umožňuje hrát roli „mírové mocnosti“ v očích globálního Jihu, kde může kontrastovat s americkými intervencemi.

Podle odborníků jako je Tong Zhao z Carnegieho nadace je čínský postoj čitelný: „Čína se nehodlá angažovat vojensky, ale chce využít každou příležitost ke kritice amerického vlivu.“

Zatímco konflikt mezi Íránem a Izraelem odhalil trhliny v antiamerickém spojenectví, nelze zatím říci, že by Čína dala od Teheránu ruce pryč. I nadále jej bude ekonomicky podporovat – pokud to bude výhodné.

Jak říká Jonathan Fulton z Atlantic Council, vazby mezi Íránem, Ruskem, Čínou a Severní Koreou nejsou postaveny na společných cílech, ale spíše na sdíleném odporu vůči Západu. „Mají rozdílné představy o tom, jak by měl vypadat nový světový řád,“ shrnuje.

A Čína? Ta podle něj vnímá Írán jako nutného, ale nepohodlného partnera. Pokud destabilizuje region, ohrožuje tím právě to, co Peking potřebuje nejvíce – klid pro byznys.