"Riviéru Blízkého východu" vystřídal "největší den v historii civilizace". Trumpův plán pro Gazu má ale zásadní problém

Vzhledem k hrůzné humanitární situaci v Gaze a zoufalému osudu zbývajících rukojmích držených Hamásem po útocích ze 7. října 2023 by se měla uchopit každá naděje na ukončení lidského utrpení. Trumpův návrh se jeví jako dosud nejvěcnější, nejdůkladnější a nejširší podporu mající snaha administrativy o ukončení války v Gaze. Pokud by byl plně realizován, teoreticky nabízí naději na budoucnost pro Palestince v Pásmu.

Tento plán se zdá být mnohem realističtější než Trumpova předchozí divoká vize "Riviéry Blízkého východu" povstávající z trosek izraelského útoku. Jeho postupný přístup, který by měl trvat mnoho měsíců, uznává, že takto zahořklý konflikt nelze vyřešit povrchními realitními obchody, na jaké byl Trump zvyklý. Prezidentovi se nepochybně podařilo pokročit, když přiměl Netanjahua k veřejnému podepsání plánu. Plán totiž nese zřetelné stopy jeho nedávných setkání s předními arabskými a muslimskými lídry.

Blízký východ však nikdy netrpěl nedostatkem mírových plánů. Byly jich desítky, sponzorovaných USA, Evropou, Saúdy i jinými arabskými státy. Většina z nich se ale nikdy nepřiblížila realizaci, protože je vždy zhatila pohnutá historie regionu a politický oportunismus na obou stranách.

To je jeden z důvodů, proč by se Trumpovo tvrzení, že jsou "přinejmenším velmi, velmi blízko" k vyřešení "věcí, které trvají stovky a tisíce let," mělo přijímat jen se zdrženlivým optimismem. I kdyby Hamás souhlasil, zajištění propuštění rukojmích v alokovaných 72 hodinách by bylo náročné. Navíc na intenzivním bojišti v Gaze může kdykoli dojít k incidentům, které by mohla kterákoli strana využít jako záminku k opuštění Trumpova mírového návrhu.

Další varování spočívá v paralelách, které straší i Trumpovu druhou velkou mírovou iniciativu – tu pro Ukrajinu. Stejně jako v případě Gazy, i tam zaznívaly bombastické proklamace o bezprostředních průlomech a dělaly se fotky. Nakonec se ale konflikt utápěl ve zhoršujícím se krveprolití.

Trump má očividně rád velké momenty, ale nudná dřina diplomacie ho netrpěliví. Obě situace také odhalují Bílý dům, který často špatně chápe emocionální, historické a politické síly pohánějící protagonisty. Tyto síly je pak činí méně ochotnými ke kompromisům.

Osud Trumpovy blízkovýchodní iniciativy tak může záviset na několika otázkách. Je prezident připraven věnovat tomuto nejzapeklitějšímu konfliktu plnou pozornost a energii? Použije na lídry jako Netanjahu nebo Putin skutečný americký vliv a osobní tlak, který se dosud zdráhal uplatnit? Dokáže administrativa, která neustále selhává s přístupem shora dolů, vytvořit složitý, stínový diplomatický proces? Takový proces, který by mezi stranami budoval důvěru a dosahoval malých vítězství namísto pouhých fotek.

Dvacetibodový mírový plán zahrnuje okamžité příměří, propuštění rukojmích Hamásu výměnou za palestinské vězně v Izraeli, postupné stažení Izraele, odzbrojení Hamásu, demilitarizaci Gazy a přechodnou vládu vedenou mezinárodním subjektem. Největší riziko je, že plán okamžitě zkolabuje, pokud Hamás nepřistoupí na požadavek propuštění všech zbývajících rukojmích, živých i mrtvých, do 72 hodin od pondělního Netanjahuova souhlasu.

Cynik by mohl namítnout, že to je přesně ta volba, s jejímž odmítnutím Netanjahu počítá. Tím si totiž zajistil Trumpův souhlas s "dokončením práce" v Gaze, pokud radikální islámské teroristické hnutí dohodu nepodepíše. Netanjahu přijel do Washingtonu více než kdy jindy závislý na Trumpovi a Spojených státech, neboť izolace Izraele se prohlubuje. Státy, které Izraeli vyjadřovaly podporu po útocích ze 7. října, se odcizily kvůli smrti desítek tisíc civilistů.

Objevily se známky, že Trump zvyšuje tlak na izraelského vůdce, poté co měsíce přehlížel jeho operace v Gaze. Trump poukázal na to, že ač je Netanjahu válečník, Izraelci "chtějí zpět mír". Zároveň, ačkoli kritizoval evropské země za jednostranné uznání palestinského státu, zdálo se, že rozumí jejich důvodům: "Dělají to, myslím, proto, že jsou velmi unaveni z toho, co se děje po tolik desetiletí."

Trump také zařídil, aby Netanjahu telefonoval s katarským premiérem, šejkem Muhammadem bin Abdar Rahmánem Sání. Izraelský lídr vyjádřil "lítost" nad smrtí katarského vojáka při izraelském náletu na vyjednavače Hamásu v Dauhá a za porušení katarské suverenity. Byl to neobvyklý náznak Trumpovy ochoty použít svůj vliv na Netanjahua.

Netanjahu, který, podobně jako jiní světoví lídři, chápe sílu lichotek vůči Trumpovi, poskytl prezidentovi prostor k oslavnému vyhlášení. Uvedl, že plán podporuje, protože dosahuje izraelských válečných cílů. Zajistí návrat rukojmích, zničení vojenských schopností Hamásu a ukončení jeho politické vlády.

Netanjahuova historie, jeho dovednost obcházet americké požadavky a jeho dlouhodobé vzdorování americkým prezidentům však znamenají, že bude souzen podle svých činů. Zkouška nastane hned po jeho návratu do Izraele. Postaví se skutečně krajně pravicovým členům své koalice, kteří chtějí Hamás rozdrtit a anektovat Západní břeh, a kteří budou proti Trumpovu plánu?

Je zde i pravděpodobnější scénář. Netanjahu mohl Trumpův návrh v Bílém domě vřele podpořit v očekávání, že ho Hamás nikdy nepodepíše. Tím by pak neměl žádné překážky pro eskalaci útoku v Gaze. I kdyby Hamás souhlasil, Netanjahu by mohl militantní skupinu oslabit, aby dohodu o příměří zmařil. Mnoho amerických pozorovatelů se domnívá, že premiér, který čelí osobním právním potížím a budoucím vyšetřováním událostí ze 7. října, vidí v prodlužování války otázku politického přežití.

Hamás čelí tvrdým rozhodnutím, přestože je, podobně jako Izrael, v izolaci. Trump s velkou pompou vyjmenoval všechny arabské a muslimské vůdce, kteří jeho plán podpořili. Prohlásil, že Hamás je "jediný zbývající". Nicméně optimistická očekávání Trumpa mohou být mylná. Představitel politbyra Hamásu Ghází Hamad dal jasně najevo, že hnutí není připraveno propustit všech 48 zbývajících rukojmích ani zmírnit svůj postoj k odzbrojení. Odevzdání rukojmích do 72 hodin by pro Hamás znamenalo vzdát se svého hlavního vyjednávacího trumfu.

Další nápadnou slabinou Trumpova plánu je to, že trpí typickou chybou takových iniciativ – chybí mu podíl a zapojení samotných Palestinců. Navíc představa, že by Trump jako šéf mezinárodní "Rady míru" fakticky vládl Gaze, může být pro mnohé Palestince nepřijatelná. Zvláště pak, když je součástí plánu i Tony Blair. Bývalý britský premiér, který se v regionu angažuje dlouho, je spojován s katastrofální invazí do Iráku. Představa, že by prominentní Brit pomáhal vládnout obyvatelům Gazy, vyvolává pro mnohé nepřijatelné historické paralely s koloniální érou.