Trump si Nobelovku zaslouží, spojil evropské rozvědky, vtipkují zpravodajci. Kvůli USA spolupracují víc než kdy dřív

V uplynulém roce se do bruselských zastoupení mnoha národních hlavních měst přesunuli zpravodajští důstojníci. Interní zpravodajská jednotka Evropské unie (INTCEN) začala pravidelně informovat nejvyšší představitele. Blok dokonce zvažuje vybudování silnějších pravomocí ve stylu CIA, což bylo dříve nemyslitelné.

Snaha o hlubší zpravodajskou spolupráci se razantně zrychlila poté, co Trumpova administrativa loni v březnu náhle zastavila sdílení bojových zpravodajských informací s Kyjevem. Jeden ze západních zpravodajských důstojníků, který si přál zůstat v anonymitě, dokonce prohlásil, že „Donald Trump si zaslouží Nobelovu cenu za mír za to, že dal dohromady evropské služby.“

Sedm zpravodajských a bezpečnostních představitelů potvrdilo, že narušení transatlantické důvěry žene evropské špionážní agentury k rychlejší a těsnější spolupráci než kdy dříve. Evropské zpravodajské služby začaly také pečlivěji přezkoumávat, jaké informace sdílejí s americkými protějšky. Nizozemské vojenské a civilní zpravodajské služby uvedly, že zastavily sdílení určitých informací s USA, přičemž zmínily obavy z politického zasahování a porušování lidských práv.

Mnozí představitelé se obávají, že transatlantická fóra, včetně obranné aliance NATO, se stanou méně spolehlivými platformami pro sdílení zpravodajských informací. Antonio Missiroli, bývalý náměstek generálního tajemníka NATO pro nově vznikající bezpečnostní výzvy, uvedl, že panuje pocit, že „závazek Spojených států ke sdílení zpravodajských informací – jak uvnitř NATO, tak obecně – by mohl v nadcházejících měsících klesnout.“

Bezpečnostní služby přitom stále překonávají desítky let staré problémy s důvěrou. Nedávné odhalení, že se maďarští zpravodajští důstojníci, vydávající se za diplomaty, pokusili infiltrovat instituce EU, ukazuje, že vlády se navzájem pečlivě sledují i uvnitř bloku. Některé přední špionážní agentury proto prosazují vytvoření menších skupin důvěryhodných zemí, namísto využívání struktur v Bruselu.

Na rozdíl od úzkých špionážních aliancí, jako je Five Eyes, se členské státy EU dlouho snažily vytvořit silné partnerství ve sdílení informací. Národní bezpečnost zůstává pevně v rukou národních vlád a Brusel hraje pouze koordinační roli. Jedním z tradičních komunikačních kanálů je tajná síť Club de Berne, založená před téměř 50 lety. Tento klub sice nemá sídlo ani sekretariát a schází se jen dvakrát ročně, ale v poslední době svá setkání koordinuje s rotujícím předsednictvím Rady EU. Nicméně Club de Berne není věrným obrazem EU – je v něm Norsko, Švýcarsko a Spojené království, zatímco Malta se nikdy nepřipojila a Bulharsko vstoupilo teprve nedávno.

Kvůli geopolitickým posunům musela EU svůj přístup přehodnotit. Bývalý finský prezident Sauli Niinistö loni v rámci zprávy o připravenosti EU vyzval k vytvoření agentury ve stylu CIA, koordinované z Bruselu. Navrhl „plnohodnotnou službu pro zpravodajskou spolupráci na úrovni EU, která by mohla sloužit strategickým i operačním potřebám“.

Nejblíže kolektivní zpravodajské agentuře EU je její interní Zpravodajské a situační centrum (INTCEN), které je součástí Evropské služby pro vnější činnost (EEAS). INTCEN analyzuje informace z dobrovolných příspěvků členských států a díky stáží špionů z národních agentur pomáhá budovat vazby.

Šéf chorvatské zpravodajské služby Daniel Markić převzal vedení INTCEN v září 2024 s cílem posílit sdílení informací a dodávat přímé zpravodajské informace lídrům EU, jako jsou Ursula von der Leyen a Kaja Kallas. Spolu s vojenským protějškem tvoří Jednotnou kapacitu pro zpravodajskou analýzu (SIAC).

Šéfové zpravodajských služeb na nedávném zasedání SIAC zdůraznili rostoucí snahu Evropy vybudovat vlastní nezávislé zpravodajské kapacity. Obávají se však, že přílišné zdůrazňování autonomie by mohlo oslabit vazby s USA a vytvořit tak přesně ty mezery, kterým se Evropa snaží vyhnout.

Ačkoliv jeden evropský zpravodajský zdroj uvedl, že spolupráce mezi zeměmi EU je „nejlepší v moderní historii“, agentury stále pracují především pro své vlastní národní vlády. Robert Gorelick, bývalý šéf mise CIA v Itálii, uvedl, že celoevropská zpravodajská služba nemůže existovat, protože je „příliš velká rozmanitost ve fungování národních agentur“ a „příliš mnoho zemí – 27 – na to, aby existovala taková důvěra ve sdílení.“

Některé země se proto přiklánějí k menším, ad hoc skupinám. Po březnovém pozastavení sdílení zpravodajských informací s Ukrajinou ze strany USA se v Paříži sešla Koalice ochotných vedená Francií a Spojeným královstvím. Dohodli se na rozšíření přístupu Kyjeva k evropským zpravodajským, sledovacím a satelitním datům. Nizozemsko například uvažuje o posílení spolupráce se službami ve Spojeném království, Polsku, Francii, Německu a severských zemích.

Stále je však před EU dlouhá cesta k vybudování dostatečné důvěry mezi 27 členy s různými národními prioritami. Jen v říjnu se ukázalo, že se maďarští zpravodajští důstojníci pokoušeli v přestrojení za diplomaty infiltrovat instituce EU. Sauli Niinistö proto prohlásil, že plnohodnotná zpravodajská agentura EU je stále „otázkou budoucnosti“, a dodal, že v otázce připravenosti „se dostáváme ke slovu důvěra, protože bez důvěry nemůžeme moc spolupracovat.“