Trumpův sen o míru na Ukrajině čelí ruské realitě, Putinovým lžím a provokacím

Po pravděpodobné smrti stovek tisíc Ukrajinců a Rusů bude pro obě strany obtížné odmítnout alespoň koncept příměří. Moskva se ocitá pod tlakem, aby ukázala, že není překážkou mírového cíle Donalda Trumpa. Pro Kreml je to paradoxní situace – po třech letech brutální agrese a minimální veřejné touze ukončit válku se ocitá v pozici, kdy musí hrát roli partnera ve snaze o dosažení míru.

Ruský prezident Vladimir Putin s největší pravděpodobností přijme určitou formu příměří, i když se může pokusit jeho začátek oddálit, aby nejprve dosáhl vojenských cílů, zejména v oblasti Kurska, kde se Ukrajina stále drží na území Ruska, které obsadila v srpnu.

Následně však bude muset diplomacie čelit realitě. První z testovaných argumentů bude, že Kremlu nelze důvěřovat v jakémkoli smysluplném diplomatickém procesu. Historie ukazuje, že Rusko se jen zřídka angažuje v poctivém jednání.

Druhým argumentem je, že Kyjev trvá na maximálních cílech – chce znovu získat celé své území a odmítá zamrznutí frontové linie, protože by to znamenalo faktickou ztrátu pětiny země. Ukrajina se také obává, že v případě dalšího ruského útoku nebude schopna se znovu vyzbrojit tak rychle jako Moskva, což by ji postavilo do nevýhodné pozice. I tyto předpoklady budou brzy vystaveny zkoušce.

Ukrajina, Spojené státy a Saúdská Arábie se v úterý setkaly v Džiddě, aby projednaly podmínky příměří. Přestože příměří na první pohled vypadá jako pozitivní krok, krutá realita války mu nebude nakloněna. Je velmi pravděpodobné, že se rychle zvrhne v boj o to, kdo bude obviněn z jeho porušení.

Hlavním cílem Kremlu nyní je nadále posilovat Trumpovo podezření, že překážkou míru je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Putin nemůže příměří odmítnout, aniž by ztratil morální převahu, kterou se snaží předstírat. Klíčová však bude otázka, co se stane dál – nebo co se bude dít během samotné pauzy v bojích.

Předpokládá se úplné příměří na všech frontách po dobu jednoho měsíce, což je nesmírně ambiciózní požadavek. Po celá léta se obě strany na stovkách mil frontové linie střetávaly pomocí tanků, dělostřelectva a dronů. Najednou by to všechno mělo přestat. Očekává se, že nikdo neudělá chybu, nikdo nezačne střílet v panice, nikdo se nebude snažit vyrovnat staré účty. Že žádná náhodná exploze plynové bomby nevyvolá střelbu, která by příměří ukončila.

Z tohoto důvodu evropské státy i Ukrajina původně navrhovaly pouze částečné příměří – omezené na vzdušné, námořní a infrastrukturní útoky. Argumentem bylo, že takové příměří by bylo snazší monitorovat a případné porušení by bylo jednoznačnější. Tento návrh však byl v Džiddě odmítnut ve prospěch úplného zastavení bojů. Pokud Moskva souhlasí, všechno se musí zastavit najednou.

Přitom je téměř jisté, že dojde k chybám a incidentům. Rusko v minulosti prokázalo, že je mistrem dezinformací, maskirovky – tedy vojenského klamu – a falešných operací, kdy samo inscenuje incidenty, aby mohlo obvinit druhou stranu. V průběhu příměří se nevyhnutelně objeví střety malých jednotek, dronové útoky či jiné akce, u nichž nebude možné jednoznačně určit viníka. Manipulace s umělou inteligencí a šíření falešných informací mohou celou situaci ještě více zamlžit.

Předešlé zkušenosti by měly vést k pesimismu. Rusko obsadilo Krym v roce 2014, zatímco tvrdilo, že tam jeho jednotky vůbec nejsou. V roce 2015 podepsalo příměří a ihned poté obsadilo Debalceve. V roce 2022 opakovalo, že neplánuje rozsáhlou invazi na Ukrajinu, a přesto ji spustilo. Rusko tvrdilo, že neposílá vězně do války, a přesto jsou nyní jeho věznice téměř prázdné.

Putinovy cíle nebude možné naplnit pouhým zmrazením frontové linie. Potřebuje širší vítězství, aby ospravedlnil dosavadní ztráty a naplnil svůj zkreslený obraz západní hrozby.

Hrozí tedy, že příměří zkolabuje – pravděpodobně vinou ruských provokací. Trump by pak mohl nesprávně uvěřit, že odpovědnost nese Ukrajina, což by vedlo k dalšímu zmrazení vojenské pomoci. Tentokrát s ještě větší odplatou, protože by Ukrajina byla označena za agresora. Moskva by se opět vykreslila jako oběť a zahájila další brutální ofenzívu, zatímco by Západ zpomalil dodávky pomoci a snížil vojenskou připravenost.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio řekl, že „míč je nyní na jejich straně hřiště“. To je pravda. Ale Rusko se v minulosti mnohokrát ukázalo jako mistr manipulace – místo aby hrálo, schovává míč, diskutuje o pravidlech, zpochybňuje skóre a nakonec tvrdí, že míč mu byl ukraden druhým týmem.

Bílý dům nyní dostane lekci z opravdové kremelské diplomacie. Trumpovy neortodoxní a často nekompromisní metody přivedly svět do tohoto bodu. Pokud budou uplatněny na Moskvu stejně tvrdě, mohou oslabit největší bezpečnostní hrozbu Evropy od nacismu. Pokud však budou příliš povrchní nebo příliš přímočaré, nemusí stačit k tomu, aby čelily chladné ruské taktice a jejímu nekonečnému vyčkávání.