Válku s USA ustál, režim nepadnul. Přesto Írán prochází zásadní vnitřní proměnou

Zatímco tehdejší dokument po první světové válce drasticky překreslil mapu Evropy a ponížením Německa zasel semínka pro další globální konflikt, současná stručná dohoda o rozsahu pouhé jedné a půl strany vzbuzuje otázky, zda nebude mít pro Blízký východ stejně osudové následky. Křehké příměří sice po třech týdnech víceméně platí, avšak po několika potyčkách v Hormuzském průlivu a bez vyřešení základních příčin konfliktu zůstává situace v regionu extrémně nestabilní.

Írán v těchto dnech prochází hlubokou vnitřní proměnou, která se projevuje i během probíhajícího týdenního pohřebního procesí za bývalého nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Ten byl zabit před více než čtyřmi měsíci při masivních americko-izraelských náletech, které zahájily válku a zlikvidovaly podstatnou část teheránského vedení.

Tento moment podle BBC symbolizuje definitivní předání moci z rukou staré gardy nové generaci politiků. Spojené státy a Izrael sice poslaly tehdejší vůdce do předčasných hrobů, vyvstává však otázka, zda je na šachovnici blízkovýchodní geopolitiky nenahradili protivníci, kteří jsou pro Západ ještě mnohem nebezpečnější a tvrdší.

Podle profesora Valiho Nasra z Johns Hopkins University je tato válka mnohem zásadnější, než se dosud zdálo, a jejím výsledkem bude kompletní přerovnání sil v celém regionu. Ještě v lednu přitom Íránem zmítaly masové lidové protesty, u nichž Donald Trump i izraelský premiér Benjamin Netanjahu předpovídali, že povedou ke kolapsu islámské republiky.

Země byla ekonomicky zdevastovaná dekádami sankcí a vyčerpaná předchozím dvanáctidenním vojenským střetem. Íránský jaderný program sice nebyl zcela zničen, jak Trump prohlašoval, ale utrpěl těžké škody a zásoby uranu skončily z velké části pohřbeny pod troskami jaderného komplexu v Isfahánu.

Zásadní rány utrpěla v té době také íránská síť regionálních spojenců, označovaná jako Osa odporu. V Sýrii padl režim Bašára Asada, v Libanonu Izrael zlikvidoval vedení Hizballáhu pomocí explodujících pagerů a vysílaček, a podobný osud potkal i palestinský Hamás v Gaze po jeho teroristických útocích z října 2023.

Když na podporu Gazy začali jemenští Hútíové odpalovat rakety na Izrael a napadat lodní dopravu v Rudém moři, čelili okamžitým odvetným úderům ze strany USA, Velké Británie a Izraele. Zpravodajské služby tehdy shodně hlásily, že Írán je nejzranitelnější od islámské revoluce v roce 1979 a představa, že by mohl vzdorovat americko-izraelské přesile, se zdála nereálná.

Islámská republika však tento tlak ustála, a to především díky své schopnosti zablokovat strategický Hormuzský průliv a ochromit tak globální ekonomiku. Trump sice rád prohlašuje, že v Íránu dosáhl změny režimu, podle expertů to však paradoxně posloužilo zájmům Teheránu. K moci se dostala nová krev, která není tvořena náboženskými fanatiky, ale pragmatickými vůdci zaměřenými na nekompromisní přežití státu.

Novému nejvyššímu vůdci Modžtabovi Chameneímu je 56 let, což je o třicet let méně, než bylo jeho fyzicky slabému otci. Prezident Masúd Pezeškiján je sice starší, ale klíčové posty jako předseda parlamentu Mohammad Báger Gálibáf nebo velitel Revolučních gard Ahmad Vahídí drží šedesátníci s úzkými vazbami na armádní elitu.

Sanam Vakilová z londýnského institutu Chatham House upozorňuje, že z vedení zmizel hlavní brzdný prvek systému, kterým byl opatrný Alí Chameneí prosazující strategii ani války, ani míru. Jeho nástupci se ukázali jako daleko agresivnější a odvážnější hráči. Když Trump v roce 2020 nařídil atentát na Kásema Solejmáního, Írán reagoval pouze formálním a předem avizovaným útokem na americké základny v Iráku, při němž nikdo nezemřel.

Letos však Teherán nespustil žádné varování a bez váhání zaútočil drony a střelami na řadu amerických základen v regionu, včetně velitelství Páté flotily v Bahrajnu a základny al-Udeid v Kataru, přičemž v Kuvajtu zahynulo šest amerických vojáků a stovky dalších byly zraněny.

Tato íránská ochota tvrdě útočit na spojence USA v Perském zálivu a ohrožovat námořní trasy Bílý dům zaskočila a donutila arabské státy pochybovat o spolehlivosti amerického bezpečnostního deštníku. Většina zemí v Zálivu proto začala opatrně navazovat diplomatické kontakty s Teheránem a Saúdská Arábie dokonce připravuje usmiřovací summit.

Podle odborníků však tyto státy zůstávají na vojenské pomoci Washingtonu příliš závislé, než aby spojenectví zcela přetrhaly, a spíše se snaží manévrovat v nové politické realitě, která se vyznačuje dosud nevídanou mírou realismu na všech stranách.

Co se týče samotných obyvatel Íránu, Trumpovy lednové sliby, že pomoc je na cestě a lidé mají svrhnout svou vládu, se ukázaly jako liché. Nová generace vládců sice přináší pragmatismus, ale nikoliv svobodu nebo prosperitu.

Analytici podle BBC očekávají, že režim si udrží tvrdou kontrolu nad děním na ulici, ačkoliv v zájmu obnovení důvěry v autoritu státu již začal tiše tolerovat porušování některých starých tabu, jako je vynucování hidžábu mimo státní instituce nebo dostupnost alkoholu v restauracích. Pro běžné Íránce byla válka matoucí zkušeností, kdy se počáteční odpor k domácí brutalitě změnil v děs z amerických a izraelských bomb, které zabíjely civilisty a zničily základní školu v Minábu.

Nové vedení se nyní nachází v momentu, který připomíná Čínu po smrti Mao Ce-tunga, kdy si celý systém uvědomuje nutnost reformy a nové společenské smlouvy. Zda se to podaří, je otázkou, neboť zemi fakticky ovládají elity Revolučních gard a vzdělaná mládež stále truchlí za přátele zabité při lednových protestech.

Írán se přesto vydal na diplomatickou cestu s USA, která by mohla přinést zásadní uvolnění sankcí výměnou za jaderné ústupky. Od podpisu memoranda již Teherán těží z dočasného povolení exportu ropy a ve hře je rozmrazení miliardových aktiv i finanční plán na obnovu země v hodnotě 300 miliard dolarů, což je pro nové vládce obrovskou motivací k dohodě, pokud ovšem Trump neztratí trpělivost a nepřistoupí k další vlně útoků.