Venezuela má největší zásoby ropy, lidé ale vyhrabávají oběti zemětřesení ručně. Chybí benzín do rypadel

Paradoxem situace je, že Venezuela disponuje největšími prokázanými zásobami ropy na světě. Vláda čelí masivní kritice, že kapacity státu dlouhodobě orientovala pouze na propagandu a represe, čímž paralyzovala schopnost zajistit základní potřeby obyvatel v době katastrofy. Opoziční lídryně María Corina Machadová v reakci na krizi oznámila svůj plánovaný návrat z exilu ve Spojených státech.

Představitelé režimu i přes počáteční chaos vládní reakci hájí. Předseda Národního shromáždění Jorge Rodríguez vyzdvihl novou iniciativu na organizaci dobrovolníků a ministr vnitra Diosdado Cabello vyzval občany k důvěře a ke koordinaci v rámci místních komun, aby bylo možné přesně lokalizovat pohřešované osoby.

Chybějící vybavení však záchranné práce v terénu drasticky zpomaluje. Civilní obrana ze sousedního státu Aragua dorazila na místo bez vrtacích souprav či senzorů na vyhledávání osob pod troskami. Rodiny, které u zřícených domů spí na holé zemi, tak ztrácejí drahocenný čas improvizovaným řezáním ocelových konstrukcí. Státní orgány a další subjekty sice poskytly dodávky pitné vody, ty však k efektivnímu postupu zdaleka nestačí.

Oficiální počet obětí stoupá jen pomalu a v úterý dosáhl 1 943 mrtvých, což je nárůst o zhruba dvě stě oproti předchozímu dni. Skutečná bilance neštěstí je však podle mezinárodních odhadů podstatně horší. Americká geologická služba USGS předpokládá, že počet obětí se s vysokou pravděpodobností vyšplhá do desítek tisíc.

Rezidentní a humanitární koordinátor OSN ve Venezuele Gianluca Rampolla potvrdil, že organizace společně s venezuelskou vládou zajišťuje 10 000 pytlů na těla. V přístavu La Guaira již vznikla provizorní márnice, kde jsou na docích naskládány řady rakví. Naděje na nalezení přeživších ale i po překročení kritického třídenního okna stále trvá, což potvrzují i američtí dobrovolníci z organizace Resource Rescue International, kteří na místech stále nacházejí živé lidi.

Katastrofa zasáhla nespočet rodin, jako je příběh Deivise Ramose, který při otřesech přišel o dvě dcery ve věku sedm a dva roky, které zrovna pobývaly u svých prarodičů. Ramos od prvního dne prohledává sutiny devítipatrového obytného domu a s pomocí dobrovolníků i záchranářů z jiných států se snaží prokopat do míst, kde by se těla dětí a dalších příbuzných měla nacházet.

První den sice státní správa zajistila generátory pro noční pátrání a těžkou techniku, ta však byla přesunuta na jiná stanoviště, jakmile v dané budově ustaly jakékoliv známky života. Dobrovolníci dosud v troskách pokojů objevili pouze osobní věci a kusy nábytku, Ramos je však odhodlán pokračovat v kopání, dokud těla svých dětí nenajde, aby jim mohl dopřát řádný odpočinek.