Vyřešil by něco atentát na Chameneího? Historie ukazuje, co by následovalo

Již v 60. letech izraelská tajná služba Shin Bet usilovala o likvidaci tehdejšího lídra Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, přičemž považovala jeho smrt za klíčový krok k řešení palestinské otázky. Jiní radikální Izraelci, jako Yigal Amir, se zaměřili na vlastní politické představitele. Amir v roce 1995 zavraždil premiéra Jicchaka Rabina, protože považoval jeho snahu o mír s Palestinci – ztělesněnou podpisem dohod z Osla – za zradu.

Dnes, 30 let po Rabinově smrti a 20 let od záhadného úmrtí Arafata, je mír mezi Izraelem a Palestinci vzdálenější než kdy dřív. Současné útoky izraelské armády, které Amnesty International i zvláštní výbor OSN označily za genocidní, přerostly v likvidaci klíčových představitelů nepřátelských států – včetně Íránu.

Od pátku provedl Izrael sérii smrtících úderů, při nichž byli zabiti přední íránští představitelé: šéf zpravodajských služeb Mohammad Kazemi, velitel ozbrojených sil Mohammad Bagheri a vůdce Revolučních gard Hossein Salami. Izrael údajně zabil také devět jaderných vědců. Premiér Benjamin Netanjahu prohlásil: „Dostali jsme jejich šéfa zpravodajců i jeho zástupce přímo v Teheránu.“ Odpovědí byly okamžité íránské raketové útoky na izraelské cíle.

Tento cyklus násilí však místo řešení situaci jen vyhrocuje. A nejde o novou strategii. Jak podrobně popisuje izraelský novinář Ronen Bergman v knize Rise and Kill First, atentáty se staly běžným nástrojem izraelské politiky. Za 75 let provedl Izrael více než 2 700 cílených likvidací – snahy „zastavit dějiny“ silou, bez politického dialogu.

Strategie zvaná „mowing the grass“ – tedy pravidelné ničení infrastruktury a likvidace vůdců – má udržet nepřátele ve slabé a roztříštěné pozici. Cílem není řešení konfliktu, ale neustálé oslabení a šíření strachu.

Jenže ani tisíce operací tohoto druhu nepřinesly stabilitu nebo mír. Právě naopak – každý odstraněný lídr bývá rychle nahrazen novým, často ještě radikálnějším představitelem. Tato taktika tedy nenabízí dlouhodobé řešení.

A Izrael není jediný stát, který tuto cestu volí. Spojené státy v roce 2011 provedly bez soudního řízení popravu Usámy bin Ládina. George W. Bush přivítal popravu Saddáma Husajna jako „milník na cestě Iráku k demokracii“, přestože byla procesem silně kritizovaným mezinárodními organizacemi. Prezident Donald Trump nařídil v roce 2020 zabití íránského generála Kásima Solejmáního, ačkoliv později údajně odmítl žádost Netanjahua o atentát na íránského duchovního vůdce Alího Chameneího.

Ironií zůstává, že i Trump se měl stát terčem odvetné operace – americké úřady nedávno obvinily íránského občana z přípravy jeho vraždy. Podobné taktiky nejsou výjimkou ani v Rusku, kde opozice běžně končí mrtvá pod okny nebo na dně zničených letadel.

Ať už se odehrávají na Blízkém východě, v Moskvě či ve Washingtonu, atentáty představují krátkodobé řešení, které nezabíjí ideje ani hnutí. Nepřinášejí trvalý mír, jen odkládají okamžik, kdy se bude muset někdo postavit skutečným příčinám konfliktů – nespravedlnosti, okupaci, chudobě a etnickému napětí.

Zatímco diplomacie je pomalá, obtížná a často nepříjemná cesta, právě ona jako jediná nabízí možnost trvalého míru. Atentáty jen prodlužují nekonečný cyklus úderu a odvety.

Pokud svět – a zejména státy jako Izrael, Írán a USA – nezačnou brát mírová řešení vážně, budeme svědky dalších generací nesmyslného krveprolití. Bez skutečného politického odhodlání zůstane násilí jedinou odpovědí na hluboké problémy, které atentáty nikdy nemohou vyřešit.