Žádné podávání rukou ani pohřby, mrtvé odváželi v pytlích. Přeživší vzpomínají na dosud nejhorší epidemii eboly

Během tehdejší epidemie v západní Africe, která během dvou let usmrtila v Guineji, Liberii a Sierra Leone přes 11 000 lidí, působil Faley jako komunitní dobrovolník liberijského ministerstva zdravotnictví. Jeho úkolem bylo obcházet vesnice a vysvětlovat obyvatelům, že se nebezpečný virus šíří tělesnými tekutinami. Snažil se lidi přesvědčit, aby upustili od tradičních zvyků, jako je podávání rukou při pozdravu, a zároveň vyvracel dezinformace, které se kolem nemoci šířily. Nejtěžší částí jeho práce bylo vysvětlovat rodinám, proč úřady musely zakázat tradiční smuteční rituály spojené s omýváním těl zemřelých.

Osudným se mu však stalo porušení vlastních rad, když se zúčastnil pohřbu svého kolegy, který na ebolu zemřel. V krizové situaci zapomněl na přísná opatření a s ostatními truchlícími se objímal a podával si s nimi ruce. Tři dny po obřadu se u něj projevily první příznaky a z osvětového pracovníka se náhle stal pacient. Skončil v přeplněné nemocnici v hlavním městě Monrovii, kde na chodbách ležela těla těch, kteří nemoci podlehli, a lidé umírali přímo v sanitkách před branami zdravotnického zařízení.

Ačkoliv se Faley z infekce úspěšně zotavil, nákaza se následně přenesla i na jeho rodinu. Jeho manželka nemoc sice porazila a vrátila se domů, ale jejich čtyřletý syn Momo takové štěstí neměl a viru podlehl. Zkušenosti z této dekádu staré katastrofy dnes formují mezinárodní reakci v Kongu, kde úřady opět přistoupily k okamžitému zákazu pohřbů osob s podezřením na nákazu. Tato opatření však v některých komunitách vyvolávají obrovské napětí, které ve městě Bunia vyvrcholilo tím, že rozzuřený dav zapálil část nemocnice poté, co mu lékaři odmítli vydat tělo příbuzného k tradičnímu pohřbení.

Regionální manažer WHO pro Afriku Patrick Otim zdůrazňuje, že klíčovým faktorem při zvládání takto masivních epidemií je rychlost. Jakékoli počáteční zpoždění při detekci nakažených, izolaci pacientů a komunikaci s místními komunitami dává viru šanci expandovat nebývalou rychlostí. Otim upozorňuje, že samotné lékařské zásahy k zastavení šíření nestačí a naprosto zásadní je vybudování důvěry v samotných komunitách. Důstojné, ale bezpečné pohřby, zapojení místních autorit a srozumitelné informování veřejnosti jsou podle něj stejně důležité jako laboratoře a specializovaná léčebná centra.

Současné ohnisko představuje již sedmnáctou epidemii eboly v Demokratické republice Kongo od roku 1976, kdy byl tento virus poprvé objeven. V celosvětovém měřítku jde však teprve o třetí zaznamenanou vlnu vzácného druhu Bundibugyo, který se objevuje mnohem méně často než běžnější kmen Zaire. Zatímco předchozí epidemii v západní Africe se podařilo po dvou letech utlumit pomocí plošného očkování, odborníci varují, že proti kmeni Bundibugyo neexistuje žádná schválená vakcína ani specifická léčba.

Profesor Thomas Geisbert z University of Texas Medical Branch, který spoluvynalezl vůbec první vakcínu proti ebole s názvem Ervebo, vysvětlil, že účinnost očkovací látky proti jednomu kmeni nezaručuje ochranu proti jinému. Genetická sekvence druhu Bundibugyo se od kmene Zaire liší přibližně o 30 procent, kvůli čemuž jsou současné globální zásoby vakcín zcela neúčinné. Podle odhadů WHO by vývoj nové účinné očkovací látky mohl trvat až devět měsíců, nicméně vědci z britské Oxfordské univerzity nedávno oznámili, že pracují na nové vakcíně, která by mohla postoupit do fáze klinických testů během dvou až tří měsíců.

Profesor Geisbert se vývojem ochrany proti tomuto specifickému kmeni rovněž intenzivně zabývá a na základě původní vakcíny Ervebo již vytvořil látku, která při testování na opicích prokázala 83procentní ochranu. Problémem však zůstává financování, protože přesunout vakcínu z laboratoře do fáze humánních testů a následné masové výroby vyžaduje investice přesahující jednu miliardu dolarů. Pro farmaceutické společnosti se jedná o finančně neatraktivní projekt s nejistou návratností, což kritizuje profesor biochemie Wallace Bulimo z univerzity v Nairobi, podle něhož se výzkum tohoto viru trestuhodně ignoroval, přestože byl objeven již v roce 2007.

Patrick Faley v této souvislosti varuje zdravotníky v Kongu před rizikem, které přináší šíření zpráv o tom, že nemoc nemá žádný známý lék. Pokud lidé z médií uslyší, že na ebolu neexistuje medicínská pomoc, ztratí motivaci vyhledat odborné zázemí, protože pobyt v izolačním centru budou automaticky považovat za rozsudek smrti. Podobný přístup může vést ke stigmatizaci nemocných, demotivaci místních obyvatel a pocitům naprosté bezmoci, což situaci v zasažených regionech pouze zhorší.

Dalším úskalím, na které Faley na základě svých vlastních zkušeností z Liberie upozorňuje, je masivní příliv zahraničních organizací. Do konžské provincie Ituri, která je nynějším epicentrem, proudí tuny humanitární pomoci a mezinárodní agentury plánují vyslat své lidi na podporu místních lékařů. Nadměrné množství cizinců v komunitách však může u tamních obyvatel vyvolat strach a nedůvěru. V počátečních fázích epidemie v Liberii lidé kvůli masivnímu přílivu nevládních organizací odmítali situaci uvěřit a raději své domovy opouštěli.

Zahraniční organizace včetně WHO deklarují, že hlavní odpovědnost za zvládnutí krize nese samotná konžská vláda. Operace navíc probíhají v historicky nestabilní oblasti, kde již řadu let operují ozbrojené skupiny. Podle Otima má Demokratická republika Kongo jedny z nejzkušenějších specialistů na ebolu na světě, kteří v uplynulém desetiletí úspěšně zvládli několik vln nákazy a vybudovali silné systémy v oblasti laboratorní diagnostiky, sledování kontaktů a koordinace krizového řízení.

Hlavním problémem země tak není nedostatek zkušeností, ale extrémně náročné operační prostředí. Úspěšnou kontrolu nad šířením viru komplikuje dlouhodobá bezpečnostní nestabilita, masivní vysídlování obyvatelstva, nedostatečná infrastruktura a intenzivní migrace lidí v regionu. Odborníci navíc varují, že kvůli počátečnímu třítýdennímu zpoždění při potvrzení prvního případu, kterým byla zdravotní sestra s příznaky projevujícími se již koncem dubna, může být reálný rozsah epidemie mnohem větší, než ukazují oficiální statistiky.

Určitou naději v této komplikované situaci přináší skutečnost, že kmen Bundibugyo má historicky nižší míru úmrtnosti, která se pohybuje kolem 30 procent. Profesor Geisbert však varuje, že tento pozitivní aspekt s sebou nese delší inkubační dobu, což znamená, že nakažení lidé mohou v komunitách nevědomky šířit virus mnohem delší dobu. Slibným krokem je proto rozhodnutí WHO upřednostnit experimentální antivirotikum Obladesivir, které bylo vyvinuto během pandemie koronaviru a u něhož vědci doufají, že dokáže zabránit rozvoji infekce u lidí, kteří přišli do kontaktu s nemocnými.