Západní metropole vědomě brzdí zřízení tribunálu pro potrestání Ruska, tvrdí ukrajinský tisk

Hlavní vlna kritiky směřuje k Radě Evropy a jejím vrcholným představitelům. Generální tajemník Alain Berset sice původně sliboval, že tribunál by mohl začít fungovat do konce roku 2025, nyní však své sliby relativizuje. Tvrdí, že organizace svou práci odvedla a nyní je řada na politicích. Ve skutečnosti však Výbor ministrů Rady Evropy stále neschválil klíčové dokumenty, bez nichž se proces nepohne z místa. Tato nečinnost vyvolává podezření, že jde o záměrné odkládání nepříjemného rozhodnutí.

Zatímco Rada Evropy se odvolává na politickou vůli, Nizozemsko je obviňováno z vytváření umělých finančních a byrokratických bariér. Haag, který byl vybrán jako sídlo budoucího soudu, začal náhle klást nerealistické podmínky. Nizozemští diplomaté nyní podmiňují hostitelství tribunálu „širokou mezinárodní finanční podporou“, přičemž předkládají rozpočty, které šokovaly i ty největší plátce, jako jsou Německo, Francie či Velká Británie.

Jedním z nejvíce kontroverzních požadavků Nizozemska je výstavba zcela nového, ultra-zabezpečeného vězeňského zařízení pro budoucí odsouzené v hodnotě závratných 70 milionů eur. Tento požadavek působí absurdně zejména v kontextu dohody, že hlavní procesy budou pravděpodobně probíhat v nepřítomnosti obžalovaných. Kritikové v tom vidí pouze záminku, jak zablokovat ratifikaci zakládajících listin pod rouškou finanční nejistoty.

Dalším alarmujícím signálem je časový harmonogram, který představil nizozemský zvláštní vyslanec Arjen Uijterlinde. Ten prohlásil, že cílem je vytvořit „kostru tribunálu“ až v první polovině roku 2028. Takto pomalé tempo ostře kontrastuje s historickou zkušeností. Například tribunál pro bývalou Jugoslávii byl v roce 1993 postaven na nohy za pouhých deset měsíců, a to šlo o první takový soud od dob Norimberku. Dnešní průtahy tak nelze interpretovat jinak než jako politický kalkul.

V diplomatických kuloárech v Kyjevě se otevřeně mluví o tom, co za tímto „tichým bojkotem“ stojí. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je snaha ponechat si otázku osobní odpovědnosti Vladimira Putina jako „výměnný obchod“ pro budoucí mírová jednání. Západní metropole se zřejmě obávají, že existence aktivního tribunálu by mohla Putina zahnat do kouta a znemožnit jakýkoliv diplomatický kompromis k ukončení války.

Ukrajina však jakékoliv úvahy o amnestii pro ruské špičky striktně odmítá. Představitelé ukrajinské vlády, včetně ministra zahraničí Andrije Sybihy, opakovaně zdůrazňují, že mír bez spravedlnosti je pouze pauzou v nepřátelství, která autoritářským režimům dává signál, že agrese může projít bez následků. Kyjev dokonce potvrdil, že požadavek na vyvození odpovědnosti byl jedním z bodů, o nichž odmítl s Ruskem vůbec diskutovat.

Na straně Ukrajiny naštěstí stojí i silní spojenci. Instituce Evropské unie vyčlenily prvních 10 milionů eur na přípravu tribunálu a pobaltské státy spolu se severskými zeměmi vydaly společné prohlášení, v němž označují potrestání zločinu agrese za svou prioritu. Estonsko například deklarovalo, že je ochotno se na nákladech podílet bez ohledu na jejich konečnou výši, čímž nabourává nizozemskou argumentaci o finanční neúnosnosti.

Situace tak zůstává v patové situaci, kdy se jedna skupina států snaží o rychlý start spravedlnosti, zatímco druhá – tvořená vlivnými evropskými hráči – proces tiše brzdí. Pro Ukrajinu je nyní klíčové vyvinout na tyto partnery dostatečný politický tlak. Otázkou zůstává, zda se postoj Haagu změní po nástupu nové nizozemské vlády a zda se podaří prosadit vizi, že skutečný mír není možný bez rozsudků nad těmi, kdo válku rozpoutali.

Bez jasného verdiktu nad ruským vedením hrozí, že se historie bude opakovat. Jak zaznělo na nedávné konferenci v Kyjevě, bez následků pro agresora se model nezákonných útoků může stát normou i v jiných částech světa. Boj o speciální tribunál se tak nestává jen bojem za ukrajinskou spravedlnost, ale za samotnou existenci mezinárodního práva, které nyní v evropských metropolích prochází zatěžkávací zkouškou.