ANALÝZA | Sto dnů chaosu: Změny v Bílém domě způsobují destabilizaci a konflikt po celém světě

Demokracie Spojených států bývala po desetiletí považována za vzor pro celý západní svět. Přechod k tomuto zřízení v mnoha zemích vyvolal chaos, konflikty a zklamání. A přesto – i tyto často kritizované demokracie dnes v řadě klíčových ukazatelů předčí Spojené státy. Zvláště v době, kdy Bílý dům znovu ovládá administrativa Trumpa.

Ještě před nástupem nového prezidenta nebyla americká demokracie v dobré kondici. Podle žebříčku Economist Intelligence Unit za rok 2024 patřily mezi plnohodnotné demokracie pouze dvě desítky států – včetně České republiky, Německa či Rakouska. Spojené státy se však ocitly mezi tzv. nedokonalými demokraciemi, po boku Francie a Indie. Česká republika držela 23. příčku. Spojené státy sklouzly na 28. místo – a propad nadále pokračuje.

Trump se do procesu de-demokratizace Spojených států pustil s mimořádnou vervou a bez jakýchkoli zábran. Během prvních sta dnů svého druhého funkčního období – tradičně považovaných za nejdůležitější období každého amerického prezidenta – vydal desítky exekutivních příkazů. Mnohé z nich jsou v přímém rozporu nejen s běžnými právními normami, ale i s ústavními principy, na nichž americká demokracie historicky stojí.

Jedním ze symbolických kroků jeho administrativy se stalo obnovení plného provozu detenčního zařízení Guantánamo, o čemž informovala například americká stanice CNN. Na rozdíl od předchozích administrativ zde však Trump nezadržuje podezřelé z terorismu, ale převážně nelegální migranty, kteří jsou bez náležitého procesu a bez předložení důkazů označováni za teroristy či členy zločineckých gangů. Tato praxe vyvolává hluboké obavy nejen z hlediska lidských práv, ale i z hlediska zásad právního státu.

Atmosféra v zemi se mezitím výrazně změnila. Imigrační úředníci se chovají jako tajní agenti –bez uniformy, bez řádné identifikace a bez soudního příkazu zatýkají osoby, které mají nesrovnalosti v imigračním statusu. Nezřídka se přitom ukazuje, že problém nevznikl z jejich pochybení, ale v důsledku jednostranného a administrativně chaotického rušení víz ze strany státních úřadů.

Trumpova administrativa tak během zhruba tří měsíců systematicky erodovala nejen důvěru veřejnosti ve spravedlnost, ale i samotné institucionální základy, na nichž Spojené státy po generace stavěly svůj obraz svobodné a otevřené společnosti.

USA krachují i mocensky

Zatímco na domácí scéně Donald Trump provádí zásadní změny, které v mnoha ohledech otevřeně odporují základním demokratickým principům, v oblasti zahraniční politiky jsou jeho kroky ještě viditelnější – a potenciálně mnohem nebezpečnější.

Již během předvolební kampaně Trump bombasticky sliboval, že ukončí válku na Ukrajině během pouhých 24 hodin. Tento slib, ačkoli od počátku postrádal jakoukoli reálnou strategii a byl očividně nerealistický, alespoň naznačoval, že otázka ruské agrese bude patřit mezi jeho priority. Skutečnost, jakou Trump ve výkonu moci předvádí, však odhaluje diametrálně odlišný přístup – nejen pasivní, ale v mnoha ohledech destruktivní.

Během prvních měsíců své vlády se Trump opakovaně a bezprecedentně pustil do verbálních útoků na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Obviňoval jej nejen z prodlužování konfliktu, ale v krajních případech dokonce z jeho vyprovokování. Taková rétorika, šířená z úst prezidenta Spojených států, zásadně podkopává mezinárodní postavení Ukrajiny a oslabuje křehkou jednotu Západu v podpoře její obrany před ruskou agresí.

Zároveň Trump vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi volí tón nepochopitelné smířlivosti. I brutální útoky na civilní cíle na Ukrajině jsou v jeho podání bagatelizovány jako „tragické omyly“ nebo „nešťastné incidenty“ – nikdy ne jako zvěrstva, která představují flagrantní porušení mezinárodního práva a lidských práv.

Namísto důrazného odsouzení válečných zločinů se tak Spojené státy pod Trumpovým vedením dostávají do pozice, kdy relativizují agresi a normalizují brutalitu. Tento trend nejen že fatálně podkopává morální autoritu USA na mezinárodní scéně, ale také vážně ohrožuje stabilitu globálního řádu, jehož základy Spojené státy po desetiletí pomáhaly budovat.

Tragický mocenský krach Spojených států se však neomezuje pouze na Ukrajinu. Erozní proces americké globální autority je patrný i na Blízkém východě – a možná ještě bolestivější. K tomuto propadu významně přispělo rozhodnutí prezidenta Trumpa dramaticky omezit zahraniční pomoc, včetně drastického seškrtání až 90 % financování klíčové agentury USAID, která dlouhodobě hrála zásadní roli v podpoře rozvoje, bezpečnosti a stability v regionu.

Tento krok způsobil rozsáhlé škody: tradiční spojenci Spojených států na Blízkém východě byli během několika málo měsíců připraveni o klíčové finanční zdroje, na nichž záviselo nejen fungování jejich ekonomik, ale především zachování alespoň minimální úrovně bezpečnosti a pořádku.

Bez americké finanční a logistické podpory se v regionu otevírá nebezpečné vakuum, které rychle zaplňují destruktivní síly. Posilování zbytkových struktur Islámského státu, který se navzdory mnoha porážkám nikdy zcela nevzdal ambicí na obnovu svého vlivu, je jen první viditelnou hrozbou. Přetížené syrské, irácké i turecké bezpečnostní složky čelí novým vlnám teroristických aktivit, aniž by měly zajištěnou koordinaci a podporu, která byla ještě donedávna samozřejmostí.

Současně se výrazně posiluje pozice Teheránu. Íránský teokratický režim využívá úpadku amerického vlivu s nebývalou razancí – diplomaticky, ekonomicky i vojensky. Oslabení amerických struktur v oblasti pro něj představuje historickou příležitost k rozšíření svého vlivu v Iráku, Sýrii, Libanonu i Jemenu.

Trumpova politika stažení se z Blízkého východu bez strategie, bez plánů na přechodné období a bez zajištění minimální stability v regionu tak neznamená jen ztrátu americké prestiže. Znamená vytváření prostoru pro extrémismus, destabilizaci celého regionu a další oslabení systému mezinárodní bezpečnosti, jehož se Spojené státy po desetiletí pokoušely být garantem.

Rozpad transatlantického spojenectví?

Prvních sto dnů vlády prezidenta Trumpa evropským spojencům neúprosně ukázalo tvrdou realitu, že Spojené státy již nejsou garantem bezpečnosti, na kterého by bylo možné bezvýhradně spoléhat v čase bezprostřední krize, například v případě otevřené ruské agrese. Tento signál byl sice zpočátku interpretován jako dočasný výkyv, avšak s postupem času se ukazuje, že se jedná o systémovou změnu v americkém strategickém přemýšlení.

V důsledku toho Evropa, zejména její východní členové, horečně hledá cesty, jak posílit vlastní obranyschopnost a zbavit se fatální závislosti na vnější podpoře. Iniciativy vznikající na tomto základě mají za cíl vybudovat takovou úroveň operační autonomie, která by v případě krizového scénáře dokázala reagovat bez americké vojenské intervence. Je to krok nezbytný, i když bolestivě opožděný.

Dosavadní alianční koncepce obrany byly postaveny na klíčové domněnce, že Spojené státy v případě ohrožení okamžitě přesunou své jednotky a těžkou techniku do Polska, pobaltských států nebo Rumunska, čímž vytvoří hráz dostatečnou k odstrašení nepřítele. Tato doktrína dnes naráží na své limity. Politická volatilita v USA, rostoucí domácí izolacionismus a konkurenční závazky na jiných světových frontách ukazují, že tento předpoklad je iluzorní.

Pro východoevropské státy, které se historicky spoléhají na vnější garance, to znamená zásadní změnu paradigmatu, že v okamžiku krize mohou zůstat samy. A investice do obrany, byť rostoucí, nedokážou nahradit chybějící koordinaci, interoperabilitu a operační připravenost. Bez těchto tří klíčových prvků – rychlého nasazení sil, robustní logistické sítě a jednotného velení – jsou jakékoli finanční výdaje jen klamavou zárukou bezpečí.

V reakci na tuto situaci NATO zahájilo cvičení Steadfast Dart 2025, které se koná na území Bulharska a Rumunska. Jedná se o dosud největší alianční operaci tohoto roku, na níž se podílí přibližně 10 tisíc vojáků z devíti členských států. Klíčovým prvkem tohoto cvičení je testování schopnosti rychlé reakce a provádění komplexních operací napříč jednotlivými vojenskými doménami – ve vzduchu, na zemi, na moři a ve speciálních silách – bez přímého zapojení amerických jednotek.

Obchodní válka jako hřebíček do rakve

Už před svým mandátem Trump ohlašoval spuštění masivních cel proti všem, kdo „zneužívají americké dobroty“. Vytvořil v podstatě smyšlená čísla, na jejichž základě uvalil zvýšené celní tarify v podstatě na celý svět, kromě Ruska a Běloruska, které jsou tvrdě postiženy americkými sankcemi. „Je to velmi rizikové – a v případě Trumpovy obchodní politiky jsme byli svědky toho, jak může ekonomický populismus, založený na zavádějící interpretaci dat, ovlivnit globální trhy,“ upozornila v rozhovoru pro EuroZprávy.cz ekonomka Veronika Nálepová.

„Administrativa prezidenta Trumpa opakovaně tvrdila, že Spojené státy ‚prohrávají‘ v mezinárodním obchodě, protože mají vysoký obchodní deficit, tedy rozdíl mezi hodnotou dovozu a vývozu. Tento výklad je však zjednodušený a ekonomicky problematický. Deficit totiž není automaticky známkou slabosti. Může například odrážet silnou domácí poptávku nebo vysokou investiční aktivitu,“ shrnula.

Dodala, že zavádějící byl především důraz na obchodní deficit. „Tento přístup ale zcela ignoruje realitu globálních dodavatelských řetězců. V praxi to vypadá tak, že výrobky, které se „dovážejí“ z jedné země, například z Číny, často obsahují komponenty z celého světa – včetně samotných USA. Například iPhone se montuje v Číně, ale obsahuje součástky ze Spojených států, Japonska nebo Jižní Koreje. Přesto je celý jeho dovoz započítán jako čínský export, čímž se uměle navyšuje bilaterální deficit,“ vysvětlila.

„Stanovit obchodní politiku na základě takového zkresleného ukazatele připomíná návrat k myšlení z dob merkantilismu – tedy ekonomického směru ze 17. a 18. století, který prosazoval co největší vývoz a co nejmenší dovoz, protože věřil, že bohatství země je dáno její obchodní bilancí. Dnes však víme, že otevřený obchod založený na komparativních výhodách, tedy na tom, v čem je která země relativně lepší než jiné, vede k vyšší celkové prosperitě,“ doplnila Nálepová.

Podle ekonomky Šárky Shoup zřejmě byla primárním cílem Čína. „Na první pohled mohou Trumpovy kroky působit jako série nepromyšlených gest. Jenže jakmile si odmyslíme rétoriku, vidíme spíš pokračování taktiky, kterou razil už během svého prvního mandátu. Jeho cílem je dlouhodobě oslabit čínský vliv – a cla se v tom stala nástrojem, který může zasáhnout bez přímé konfrontace,“ popsala v rozhovoru pro EuroZprávy.cz.

„Záměrně šel cestou plošného zacílení, aby Čína nemohla jednoduše reagovat protiopatřením. Je to chytrá, i když velmi tvrdá strategie. Otázkou ale zůstává, co to udělá s důvěrou partnerů i s globální ekonomikou,“ podotkla.

Co přijde teď?

Trumpova politiku, jak domácí, tak zahraniční, je všechno, jen ne předvídatelná a stabilní. Pokusy o predikci vývoje v následujících týdnech, měsících či letech se pohybují na hranici spekulace a hazardu. Jediné, co je v tuto chvíli nepopiratelné, je skutečnost, že Trump disponuje enormním potenciálem zásadně proměnit charakter Spojených států – a nelze si nalhávat, že by tyto změny měly být převážně pozitivní.

Trumpova rétorika je bezprecedentní. Žádný z jeho předchůdců si v moderní historii USA nedovolil tak otevřeně používat extrémní, rozdělující a často výbušný jazyk jako právě on. Jeho komunikace nezná diplomatické nuance ani tradiční hranice státnické zdrženlivosti. Výsledkem je atmosféra hluboké nejistoty, která prostupuje jak americkou společností, tak mezinárodní scénou.

Nejistota není doménou pouze domácí politiky. V globalizovaném světě zasahují důsledky Trumpových rozhodnutí mnohem dál než k hranicím USA. Zejména ekonomická sféra je v akutním ohrožení. Agresivní obchodní politika, která se proměnila v otevřenou obchodní válku, vyvolává obavy mezi všemi hlavními obchodními partnery Spojených států.

Nejtvrdší střet aktuálně probíhá mezi Washingtonem a Pekingem. Tento konflikt není banální obchodní přestřelkou – je to zásadní spor dvou ekonomických hegemonů, který má potenciál rozbít globální dodavatelské řetězce, jež tvoří páteř moderní světové ekonomiky. Vliv takové destabilizace bude dalekosáhlý a nevyhnutelný, přičemž Evropská unie, jako třetí největší hospodářský blok, nebude stát stranou – naopak, bude vystavena přímým dopadům narušení globálního obchodu.

Není ani jasné, zda lze v rámci letošního roku očekávat ukončení války na Ukrajině. „Ještě před několika měsíci bych k tomuto byl lehce optimistický. Podmínky na ukončení konfliktu byly příznivé, všichni zúčastnění už se s tím pomalu smiřovali a byla vůle utlumovat bojové aktivity a začít jednat,“ řekl v rozhovoru pro EuroZprávy.cz bezpečnostní expert Josef Kraus.

„Jenže tím, jak a jakými prostředky do toho vstoupil Donald Trump, se to celé hodně znejistělo. Rusku najednou běží čas úplně jiným tempem než druhé straně, tlak vůči němu se dramaticky snížil, to v důsledku nemusí vůbec znamenat přiblížení ke konci války, naopak klidně její opětovné rozhoření naplno bez perspektivy blízkého konce. Můj optimismus se proto pozvolna vytrácí,“ dodal.

Trumpovo angažmá v evropských otázkách je tedy nejen destabilizující, ale přímo regresivní. Oslabení mezinárodního tlaku na Moskvu poskytuje Rusku nečekaný strategický prostor, který Kreml může – a pravděpodobně bude – využívat k obnovení svých maximálních cílů. Západ, místo aby získával prostor pro jednání, ho pod Trumpovým vlivem ztrácí.

V tuto chvíli je nutné si přestat nalhávat, že vnější faktory povedou automaticky k deeskalaci. Pokud Evropa nepřistoupí k výraznému posílení vlastního diplomatického i vojenského postavení, riskuje, že se válečný konflikt na východě kontinentu rozhoří s plnou silou – tentokrát s ještě menší možností jeho kontrolovaného ukončení.