Hrad Velhartice ukrýval nejen české korunovační klenoty, ale i evropský unikát

Zdejší název, původně znějící Vilhartice, se odvozuje od blíže neznámého Vilharta. Nejspíše se jednalo o osobu, která kolonizovala zdejší oblast, popřípadě předka Buška z Velhartic, který je prvním doloženým majitelem hradu a píše se po něm v roce 1318. Hrad byl nejspíše založen již mezi lety 1290 až 1310 a za jeho zakladatele je považován Bohumil z Budětic.

Zmíněný Bušek i jeho stejnojmenný syn zastávali poměrně vysoké funkce a pohybovali se v blízkosti krále Karla IV. I díky tomu se hrad během 14. století dočkal velkolepé přestavby a rozšíření, které mu de facto dalo nynější podobu a rozsah.

V nejranější podobě byl hrad tvořen vysokou obvodovou hradbou s cimbuřím, situován na nejjižnější partii skalního ostrohu. Během dalšího vývoje byl zbudován nejprve jižní, následně severní kamenný hradní palác. Jádro hradu poté tedy tvořily dva paláce vzájemně propojené hradbami.

Severní palác, nazývaný jako Rajský dům, stojí na nejvyšším místě hradní skály. Je to stavba značné výšky a zajímavého půdorysu - ve tvaru písmene D. Kamenné je u tohoto paláce pouze obvodové zdivo, vnitřní konstrukce byly výhradně dřevěné. Jednalo se především o reprezentativní část hradu a lze se domnívat, že hlavní obytnou složku obsahoval jižní gotický palác, který stál na protější straně.

Současně s výstavbou tzv. Rajského domu vznikla i čtverhranná věž Putna, která zaujala čelo hradu jako hlavní obranná stavba. Její zdivo je značně silné, jelikož věž sloužila jako pomyslný štít. Kryla za sebou de facto celý protáhlý půdorys hradu. Do této věže bylo možné vstoupit pouze v horní partii. Spojení mezi Rajským domem a Putnou umožňoval unikátní zděný most se čtyřmi oblouky. Tento most nenavazoval přímo na zmíněné objekty, ale stál samostatně. Dostat se na něj bylo možné pomocí padacích můstků, které bylo možné zdvihnout či odstranit, čímž se zamezilo možnému postupu útočníků směrem do věže Putny, posledního útočiště obránců hradu. Z mostu, krytého zřejmě od počátku dřevným ochozem, bylo navíc možné kontrolovat přístupovou cestu k hlavní vstupní bráně z předhradí do hradního jádra. 

Zmiňovaný most je dlouhý 32 m, široký 3 m a vysoký téměř 10 m. Patří mezi unikátní díla středověké fortifikace. Navíc je jedním z mála dochovaných staveb svého druhu v Evropě.

Obranyschopnost hradu byla ještě zvýšena v 15. století hradbou obepínající celou severovýchodní a jihozápadní partii hradu, přecházející v hluboký ve skále tesaný suchý hradní příkop. Součástí nové obranné linie byly moderní dělostřelecké bašty.

Od konce 14. století vlastnili hrad páni z Hradce. Je poměrně málo známé, že za bouřlivých let během 2. poloviny 15. století byl hrad využit jako útočiště korunovačních klenotů. K tomuto účelu posloužila zmiňovaná věž Putna.

V roce 1506 koupil hrad slavný Zdeněk Lev z Rožmitálu a z Blatné. Jeho dědic Adam Lev zdědil nejen panství, ale také četné dluhy, které ještě znásobil a nezbylo mu než hrad prodat Adamovi ze Šternberka. Nevalné hospodaření nakonec vedlo v roce 1589 k rozdělení majetku, přičemž hrad a část panství získal Jindřich Plánský ze Žeberka. Během 16. a 17. století se majitelé zámku často střídali. V roce 1628 byly Velhartice prodány císařskému plukovníku Martinu de Hoeff-Huertovi. Ten na velhartickém panství prováděl násilnou rekatolizaci. Do dějin hradu se zapsal výstavbou pozdně renesančního paláce a pivovaru v podhradí. Po Huertovi panství zdědila jím adoptovaná Anna Marie z Moldavy.

Další majitelé se opět často střídali a hrad zanedbávali. Až v roce 1813 se Velhartice dostaly do majetku rodiny Sturmfelderů z Oppenweileru. Za jejich časů se začal starý hrad opravovat v duchu romantismu. Mezi poslední stavební akce patří úpravy v Huertůvě (renesančním) paláci ve 30. letech 20. století podle návrhu architekta K. Pecánka. Po druhé světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko. I přesto si hrad uchoval své středověké kouzlo a dnes nabízí prohlídku jak gotických prostor, tak renesančních interiérů.