Červená Lhota: Slavný český zámek se stal dějištěm krvavé tragédie

Jméno samotné vsi, původně Jenczenslag, nasvědčuje jejímu vzniku při osídlování jižních Čech ve 13. století. Samotná tvrz vznikla nejspíše až během poloviny 14. století. První písemná zmínka o ní hovoří v roce 1465, kdy tvrz získal po svém otci Petr ze Zásmuk.

Tvrz tehdy stála na okraji skalního ostrohu nad potokem. Původní gotické konstrukce jsou dodnes dobře zachované ve sklepních prostorách dvou čtvercových budov přiléhajících z obou stran k dnešnímu vstupnímu průjezdu. Tehdy se ovšem jednalo o nejchráněnější místo, jelikož komunikační schéma bylo jiné. Vstup byl původně po skalní šíjí na opačné straně.

Až později došlo k odtěžení skalní šíje a přehrazení potoka. Tím se ze skaliska, na kterém stála tvrz, stal ostrov uprostřed rybníka. K této razantní přeměně došlo snad již v době rytířů Kábů z Rybaň, tedy po roce 1530, kteří původní tvrz přeměnili v renesanční zámek. Rybník byl tedy od počátku součástí promyšlené renesanční krajinné koncepce. Již v třetí čtvrtině 16. století měl zámek v podstatě dnešní dispozici čtyř křídel obklopujících nevelké pravidelné nádvoří.

Stavbou renesanční zámku byl pověřen významný italský architekt Hons Vlach, který dovedně využil stísněného prostoru. Stalo se tak na přání tehdejšího majitele, kterým byl Jan Kába z Rybaň. Byl to schopný hospodář a věrný habsburský služebník, který zastával prestižní úřad výběrčího posudného v Bechyňském kraji. Stavbu takového zámku si tak mohl dovolit. Ovšem ani jemu se nevyhnuly rodinné tragédie. Jeho nedlouhý život byl tragicky poznamenán morovou epidemií, která mu v roce 1557 vzala pět dětí. Snad právě tato smutná událost byla hlavním motivem ke stavbě prosté zámecké kaple na návrší nad rybníkem, dnešního kostelíka Nejsvětější Trojice. Po Janově smrti zdědili Lhotu jeho tři synové Bohuchval, Zikmund a Jiří, kteří však nejprve museli vyplatit nejstaršího Jaroslava.

Zikmund po čtyřech letech zemřel a rodiny dvou zbylých bratrů Bohuchvala a Jiřího žily na Lhotě ve sváru. Zámek jim přestal být klidným domovem a změnil se v jeviště šarvátek, hádek a osobních výpadů. Snad některá z rozmíšek uchovaná v paměti náhodných diváků dala po čase povstat lidové pověsti o bezbožné zámecké paní odnesené ďáblem, jejíž tragický konec připomínala krvavá skvrna pod oknem na tehdejší sněhobílé fasádě. Tato skvrna měla být příčinou pozdějšího červeného nátěru zámeckých omítek.

Faktem je, že zámek se po dlouhá staletí psal pouze jako Lhota a jeho omítka byla sice skutečně původně bíla, ovšem až do 17. století. Až tehdy získává svou červenou barvu a též se poprvé objevuje místní název Červená Lhota.

Ať už je krvavá legenda pravdivá, či ne, jistá zrnka pravdy se v ní skrývají. První pravdivý moment jsou hádky a sváry probíhající za zámeckými zdmi. Dědici zámku, Bohuchval a Jiří, se spolu přeli o majetek. Dle svědectví kronikářů si jejich manželky vjely do vlasů tak, že nezřídka tekla krev. Tento spor měl i náboženský aspekt, neboť Bohuchval byl katolík a Jiří utrakvista. Zde tady máme další pravdivý motiv, tedy konfesijní spor, atd. Ovšem i další dějiny zámku jsou neméně zajímavé.

Za nových majitelů, rodu Slavatů, prošel zámek radikální barokní přestavbou. Tehdejší úprava interiérových vztahů se de facto dochovala dodnes. Poslední majitelkou z rodu Slavatů byla Marie Terezie Slavatová, provdaná hraběnka Funfkirchenová. Od té doby se na zámku střídali další majitelé až do roku 1835, kdy zámek koupil rod Schönburg-Hartenstein, kteří patřili mezi německá říšská knížata.

Kníže Jindřich Eduard dal po roce 1840 provést některé změny zámku ve stylu novogotiky, které se později dotkly i interiéru. Kostelík naproti zámku se stal rodinnou hrobkou. Poslední stavební úpravy proběhly v letech 1903 – 1912 a daly zámku dnešní neorenesanční podobu. V roce 1945 byl zámek státem konfiskován a následujícího roku byla v zámku umístěna dětská zotavovna. V květnu 1947 byla Červená Lhota přidělena Národní kulturní komisi, která v roce 1949 zámek zpřístupnila veřejnosti.