Zajímavost v Mníšku pod Brdy. Zámek, který pohřbil hrad

Jakkoliv se rezidenční sídlo ve stejnojmenném městečku Mníšek pod Brdy může jevit jako dílo pohodlného novověku, opak je pravdou. Především některé základové a sklepní prostory jsou ještě pozůstatkem středověkého hradu, který byl pohřben pod novým výstavným zámkem. O jeho původním pevnostním charakteru konec konců svědčí i situování. Dominantní postavení již dnes sice zastřela okolní zástavba, přesto je zámek se svými věžemi stále nepřehlédnutelný.

Jak ukázaly archeologické nálezy, opevněné sídlo na nevysoké ostrožně v záhybu Bojovského potoka stálo již na konci 13. či na počátku 14. století. Jednalo-li se o tvrz či menší strážní hrad nelze bez bližšího archeologického průzkumu říci. Zdá se však, že nejpozději během 1. poloviny 14. století získalo zdejší kamenné sídlo podobu menšího hradu, jehož role byla především obranná a strážní, jelikož kolem procházely důležité obchodní stezky, včetně slavné Zlaté stezky.

Jako menší hrad, avšak značného významu, ho poprvé písemné prameny zaznamenávají v roce 1355, kdy byl uveden v zákoníku Majestas Carolina císaře Karla IV. Hradní areál na půdorysu kapky vymezovala obvodová hradba. Opevněná plocha byla výrazně menší, než je rozsah dochovaného zámku. Součástí hradu byla nejméně jedna věž doložená písemnými prameny a zbořená roku 1425. Hrad byl od zbytku rozšiřující se ostrožny, na kterém se postupně rozvíjelo městečko, oddělen příkopem a hradbou.

Podobu středověkého hradu si Mníšek udržel ještě po další staletí. V roce 1487 jej získali Vratislavové z Mitrovic, v jejichž majetku a správě byl po zbytek 15. století až do poloviny 17. století. Snad již během 16. století, popřípadě na počátku 17. století došlo k postupným úpravám a přestavbám hradu na zámek. Tak ho zachycuje i nejstarší vyobrazení, byť značně schématické, z roku 1622. Tato podoba zámku se však nedochovala, jelikož v roce 1639 jej vyplenila švédská vojska generála Banéra a následně stavba chátrala.

Až v roce 1655 kupuje zchátralý zámek od Mitroviců zbohatlík a dobrodruh Servác Engel z Engelsflussu, který jej v letech 1656 až 1672 nákladně přestavěl. Zámek tehdy v základu získal dnešní podobu, doplněnou ještě o další úpravy v následujících staletích.

Především se tak stalo ve druhé polovině 18. století, kdy byl v majetku rodu Unwerthů. Po smrti Ignáce Umwertha jej získali Pachtové z Rájova, pro rodinné spory jej ovšem až do roku 1838 spravovali úředníci zemských desek.

Zámek následně neblaze poznamenal požár, který ho postihl v revolučním roce 1848. Zásadních oprav a úprav se zámek dočkal až o několik dekád později, kdy v roce 1909 po smrti hraběte Schirndinga majetek získal jeho příbuzný, Theodorich, svobodný pán Kast z Ebelsbergu. Ten přistoupil v letech 1910 až 1911 k obnově a rekonstrukci zámku do výsledné podoby, jakou si dochoval dodnes. Projekt obnovy zámku vypracovala přední pražská kancelář vedená Matějem Blechou.

Po válce byl zámek už v roce 1945 vypleněn a následně i zkonfiskován. O rok později se dostal do správy ministerstva vnitra. Tomu sloužil k ukládání významných a politicky citlivých archivních fondů. Po většinu minulého století nebyl zámek příliš udržován, chátral a zarůstal.

Péče se dočkal až v novodobé historii, když se v roce 2000 dostal pod správu Národního památkového ústavu. Došlo k jeho vyklizení a následné náročně rekonstrukci, která mu vrátila vzhled a půvab z počátku 20. století.

Dnes je možné navštívit některé z celkových 65 pokojů. Otázku, týkající se nesouměrného počtu nárožních věží, zodpoví legenda o kohoutovi. Zámecká instalace návštěvníky zavede zpět do slavného období 1. republiky, kdy zámek získal svou současnou exteriérovou, ale i interiérovou podobu.