Klášter, nebo zámek Sázava? Jde o dílo osamělého poustevníka

U zrodu původního kláštera stáli kníže Oldřich, pražský biskup Šebíř a poustevník Prokop, později svatořečený, kterého lze považovat za hlavního iniciátora. Sv. Prokop se podle tradice měl narodit někdy ke konci druhé poloviny 10. století a navštěvovat školu sv. Klimenta na Vyšehradě. Na kněze měl být vysvěcen samotným biskupem sv. Vojtěchem, který jej přijal do své katedrální družiny. Později měl působit v benediktinském klášteře v Břevnově, ovšem po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 a rozprchnutí členů kláštera, uchýlil se sv. Prokop do jeskyně v Dalejích u Jinonic a následně do hlubokých lesů v Posázaví. Zde měl dle legend v místech bývalého pohanského obětiště obývat jako poustevník jeskyni po téměř 20 let. Někdy na začátku 30. let 11. století se zde měl setkat s knížetem Oldřichem, který sem zabloudil při lovu. Tehdy prý sv. Prokop knížeti vnukl myšlenku o založení kláštera se slovanskou liturgií, která by namísto té latinské promlouvala ke všem Slovanům jejich řečí. Podle legendy nabídl Prokop znavenému Oldřichovi vodu, která se proměnila ve víno. Za tento čin se kníže zavázal klášter založit.

Ať už to tak bylo, či ne, kníže Oldřich svůj slib nemohl splnit, jelikož byl zajat a v roce 1037 zemřel. K založení kláštera tak došlo až v roce 1039 za přispění knížete Břetislava I. a biskupa Šebíře. Je pravděpodobné, že původní podoba kláštera měla spíše podobu poustevnické osady s východním liturgickým kalendářem a až později zde sv. Prokop zakládá pevnější organizační řád. Kolem sv. Prokopa již v té době existovala skupina následovníků, kteří pokračovali v jeho odkazu.

Téměř po celé 11. století byl klášter Sázava, mimo jiné třetí nejstarší mužský klášter u nás, středem staroslověnské liturgie. Někdy ve 2. polovině 11. století zde byl vybudován první kamenný kostel. Zasvěcen byl v roce 1070 sv. Kříži a sloužil laikům pracujícím pro klášter. Základy této zajímavé stavební památky, kterému byl zjevně vzorem chrám Anastasia v Jeruzalémě, byly archeologickým výzkumem objevené v 70. letech 20. století.

Po smrti opata Víta pak bratři zvolili jeho nástupcem Prokopova syna Jimrama a po něm opata Božetěcha. Za jeho časů začala koncem 11. století v klášterním areálu výstavba druhého kamenného kostela, respektive románské baziliky, která nahradila původní dřevěný kostel z časů sv. Prokopa.  V roce 1095 bylo její kněžiště vysvěceno pražským biskupem Kosmou, který je znám svým dílem zvaným Kosmova kronika. Při té příležitosti byly do jednoho z oltářů vloženy také ostatky prvních krvavých mučedníků Kyjevské Rusi, bratrů sv. Borise a sv. Gleba.

Zásadní zlom nastal v roce 1096, kdy byli mniši ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy zničeny. Klášter byl poté natrvalo předán benediktinům z Břevnova a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie. Stavební rozmach je spojen se jménem opata Sylvestra, který byl krátce též pražským biskupem. Sylvestr vynikl jako hospodář a pokrčoval ve výstavbě kamenného kláštera v románském slohu.

Krátce po své korunovaci v roce 1203 se Přemysl Otakar I. snažil přesvědčit papeže Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a prohlášení Prokopa za svatého. Zatímco povýšení biskupství nebylo vyslyšeno, kanonizace svatého Prokopa proběhla v roce 1204.

Počátkem 14. století za opata Matyáše byl rozestavěn nový kostel i klášter v gotickém slohu. Během nastalých husitských válek však nastal další zlom a stavba byla přerušena. Mniši byli dočasně vyhnáni a část klášterního majetku přešla do rukou šlechty. Kostel tak již nebyl v plném rozsahu nikdy dokončen. V části kláštera již v 16. století vznikl zámek.

Ke konsolidaci majetku a postavení kláštera došlo až v době rekatolizace Čech v 17. století. Během 17. a 18. století byl presbytář kostela přestavěn na nový barokní kostel a barokně přestavěny byly i klášterní budovy.

Poslední ránou pro klášter byl rok 1785, kdy byl definitivně zrušen. Kostel se stal farním a budovy kláštera byly proměněny na zámek, upravený do roku 1870 novorenesančně. Tehdejší majitelé se snažili zatřít původní ráz kláštera například zabílením výmaleb v ambitech či ponecháním jeho nejstarších částí osudu.

Poslední majitelkou zámku byla Zdeňka Schwarzová, za jejíchž časů byl celý areál zestátněn. Díky tehdejšímu faráři Klementovi, který v 50. letech urgoval památkové orgány, byly do kláštera investovány značné sumy peněz. V rámci nastalých oprav se areálu navrátila jeho klášterní podoba, která je dodnes prezentována návštěvníkům.