Malebný zámek Vrchotovy Janovice byl domovem významné české mecenášky

Původní vrchnostenské sídlo mělo snad charakter opevněného dřevěného dvorce. Jeho situování není zcela jasné, ovšem lze ho spojit s první písemnou zmínkou o Janovicích z roku 1243, kdy se připomíná Kunrát z Janovic, jenž byl předkem panského rodu z Janovic. Tento rod pochází již z počátku 13. století a za jeho zakladatele je považován Jan, zmiňovaný v roce 1224, snad otec zmíněného Kunráta.

Mezi významné majitele Janovic jistě patřil Kunrátův syn Purkart z Janovic, který zastával významné zemské úřady, mimo jiné byl purkrabím na hradě Zvíkov, později dokonce nejvyšším purkrabím v Čechách.

V letech 1336 až 1356 se uvádí Herbart z Janovic, který severně od vsi založil asi v první polovině 14. století městečko, nazývané podle svého zakladatele Herbartovy Janovice. Název Vrchotovy Janovice pochází až z 15. století podle dalších majitelů. Patrně až v době Herbartovy vlády zde bylo vybudováno nové sídlo v podobě gotické tvrze.

Vodní tvrz zaujala příhodné místo severně od kostela sv. Martina na okraji svažujícího se ostrohu, který byl v těchto místech lemován vodními toky. Ty tvrz využila v rámci své fortifikace do podoby vodních příkopů, které obklopovaly samotnou tvrz.

V dobách husitské revoluce patřili majitelé Janovic k přívržencům husitů. V roce 1433 se připomíná Bohuněk z Vrchotic, potomek rodu pocházející z nedalekých Vrchotic. V roce 1532 držel Janovice Vilém Osečanský z Osečan, po němž se majitelé často střídali až do počátku 17. století. V této době byla nejpozději dokončena gotická tvrz, jejíž jádro se dodnes nachází v zámeckém areálu.

V roce 1603 přešly Janovice do majetku Jana z Vrtby, který ale trvale žil na nedalekém Červeném Hrádku. Rod Vrtbů z Vrtby vlastnil Vrchotovy Janovice až do počátku 19. století. Za pobělohorských konfiskací jeho příslušníci získali řadu statků v okolí, zejména Votice, Voračice, Beztahov, Kosovu Horu, což jim umožnilo významné stavební proměny jejich sídla.

Právě za jejich časů tak byla původní tvrz postupně přestavěna na zámek. Například v roce 1704 byl původní zvedací most před hlavním vchodem do tvrze nahrazen kamenným. Čistě zámeckou podobu ve stylu rokoka mu dal Arnošt František z Vrtby. Stropy schodiště do prvního poschodí a přilehlé stěny vyzdobil dekorativní malbou s rokokovými motivy František Dallinger. Řezbář Lazar Widmann doplnil tuto výzdobu drobnými alegorickými plastikami.

Posledním příslušníkem janovické větve vrtbovského rodu byl Adam František, jehož dědicem se stal František Josef Vratislav z Mitrovic. Za jeho nástupce Františka Vratislava byla v roce 1856 dokončena pseudogotická úprava zámeckého exteriéru. Tuto podobu si zámek uchoval dodnes, včetně okolí, které bylo postupně proměňováno v anglický park s mnoha exotickými dřevinami.

Poslední významná změna majitelů přichází v roce 1879, kdy zadlužený janovický velkostatek koupil Karel Nádherný z Borutína, v jehož rodě se zámek s přestávkou udržel až do roku 1948. V roce 1943 byl zámek zabrán SS a používán jako velitelství a kasárna. V roce 1945 na zámku německé ozbrojené složky vystřídali příslušníci sovětské a československé armády.

V této době zde žila poslední majitelka zámku Sidonie Nádherná, významná mecenáška a organizátorka kulturního života. Za jejích časů zámek hostil významné osobnosti a umělce, například českého malíře Maxe Švabinského, německého básníka R. M. Rilka či rakouského spisovatele Karla Krause.

V roce 1948 byl zámek Sidonii Nádherné z Borutína zestátněn. Napřed zde byl umístěn sklad textilu, později sbírky okresního archívu. Zámek nebyl udržován a pustl. Před zkázou zámek zachránilo v roce 1957 Národní muzeum, kterému se podařilo objekt získat. Postupně byl opraven, dnes je veřejnosti přístupný a obsahuje expozice Národního muzea, například: společnost v Čechách 19. století, expozici o R. M. Rilkovi, K. Krausovi a expozici českého zvonařství.