Poutní místo nese název Maková hora, přesto kolem žádné máky nenajdete

Poutní místo zaujalo vrchol kopce s nadmořskou výškou 545 m. Přesto není v krajině nikterak dominantní, neboť se v okolí, tvořící součást Benešovské pahorkatiny, nachází mnoho dalších obdobně vysokých kopců. Například severovýchodně od Makové hory leží ve výšce 519 m n. m. vrchol kopce s názvem Hradiště. Jak název napovídá, v pravěku se zde nacházelo opevněné hradiště.

Kde koho jistě napadne, že název Maková hora souvisí s pěstováním máku v okolí. To je ovšem mylná představa, neboť ani v minulosti, ani dnes v okolí pole s máky nenajdete. Název hory se odvíjí od skutečnosti, že se zde dříve těžily drahé kovy a arsen, tedy ve smyslu „má kov“, z čehož následně vznikl název, označující kvality hory - Makov(á) hora.

Historie poutního místa na vrcholu hory má své kořeny v období baroka. Nynější kostel sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské, který není čistě barokní stavbou, ale nese rysy vlašské renesance, zde nechal vystavět majitel panství Jan Felix Chanovsko-Kaselovský. Stalo se tak mezi lety 1719 až 1722. Stavitelem byl slavný Carlo Antonio Canevall.

Vedle kostela zde vznikl malý klášter karmelitánů. Do řádu chtěl následně Jan Felix také vstoupit. Řád však na Makové hoře vydržel jen několik let. Zůstala tu po nich největší památka, kterou je soška Panny Marie s Jezulátkem. Jedná se o dřevěnou sošku, jejíž stáří je větší, než kostela samotného, neboť pochází z 1. poloviny 17. století.

Po smrti Jana Felixe přišel kostel o potřebný přísun peněz a nemohl tak být dostaven podle původních plánů s obvodními ambity. V této době opouští Makovou horu i řeholníci, jejichž klášter, podle některých zmínek, vyhořel. Neblaze se na místním poutním místě a klášteře podepsaly i josefínské reformy.

Bratrstvo svatého škapulíře a karmelské Matky Boží obnovuje až v polovině 19. století páter Jan Šrámek a zřizuje zde i faru. Ta, na rozdíl od kláštera, stojí za kostelem na vrcholu hory dodnes.

Od roku 1909 až do své smrti v roce 1918 zde působil kněz Vincenc Bosáček. Spolu s ním na Makovou horu přišel i jeho bratr, malíř Josef Bosáček, který zde působil jako kostelník. Josef byl spolupracovníkem Mikoláše Aleše a díky němu zdrobí interiéry kostela překrásné malby. Po bratrově smrti zde Josef žil jako poustevník až do roku 1934, kdy zemřel.

Z jejich časů se zachoval příběh o tzv. makovském oslíkovi. U kostela ani na hoře není zdroj pitné vody. Nejbližší studánka byla až u vsi Smolotely. Vypráví se, že Josef měl k tomuto účelu oslíka, který fungoval jako vodovod. Osel měl na sobě připevněné putny na vodu. Chodil s doprovodem, ale někdy i sám. Došel vždy do vsi, kde mu místní pomohli nabrat vodu a oslík se za pamlsek sám vrátil s vodou ke kostelu. Proto se mezi místními říká „chytrý jako makovský osel.“

Během komunistické éry kostel chátral. Nový zlatý věk přišel pro Makovou horu až poměrně nedávno, v 90. letech minulého století. Zasloužil se o to františkán František Angelo Homola, který se plně věnoval všem příchozím návštěvníkům a hlavně kostelu, v němž bydlel a jehož okolí zveleboval. Rekonstrukce se dočkaly historické varhany, posezení a v roce 2000 byly do věží kostela vráceny 2 nové zvony.

Obnovení se dočkala i původní křížová cesta, která dnes návštěvníky na Makovou horu vede směrem od Smolotel. Návštěvníci ale mou zvolit i náročnější cestu směrem od Vltavy, respektive od vodní nádrže Orlík.

Mezi další lákadla patří nedaleká ves Dalskabáty, která vystupuje v divadelní hře příbramského rodáka Jana Drdy s názvem Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Na její motivy režisér Jaroslav Novotný natočil v roce 1976 stejnojmenný film.