K Černému moři do Rumunska? Jde to, ale měli byste znát tyto rady

Když se řekne Rumunsko, tak si mnoho Čechů vybaví zaostalou zemi, kde se vás každý snaží okrást a kde silnice připomínají tankodrom. Jenže už dávno to neplatí. Rumunsko je sice branou do Balkánu, ale také je to země, která je v Evropské unii a snaží se tak prezentovat.

Je to ostuda, ale hned na úvod je třeba přiznat, že nejhorší dálnice cestou k Černému moři je česká dálnice D1. Tepna spojující Brno a Prahu má dokonce děsivou pověst i v samotném Rumunsku. Mnozí Rumuni a Bulhaři pracující v Německu dálnici D1 dobře znají. Je to pro ně nejhorší úsek cestou "na Západ".

Cesta k moři do Rumunska je výrazně delší než cesta na Jadran. Pokud vše běží podle plánu, dá se cesta z Prahy k Černému moři zvládnout za cca 20 hodin. Záleží, kolik je v autě zkušených řidičů a zda se pojede i přes noc. Druhou variantou je rozplánovat si cestu na dva dny s nocí buď na jihu Maďarska nebo na západě Rumunska (možno je například přespat v Banátu u českých krajanů).

Karpaty - nejsložitější úsek cesty

Řidičsky nejtěžším úsekem je přejezd Karpat. Rumunské dálnice jsou z velké části ve výstavbě a přes Karpaty musí projet každý, kdo míří ze západu země na východ. Přesto, že kvalita vozovky je slušná, je cesta přes Karpaty zdlouhavá. Komplikuje ji i velké množství kamionů, které jinou variantu, jak se dostat z jedné části země do druhé, prostě nemají.

Nelze říci, že by Rumuni za volantem byli bezohlední, ale jedou tak, aby se nezdržovali. Země je velká a čas je drahý. Každý jede na hranici svých možností a někteří i za ní. V obci platí 50 km/h, mimo obec devadesátka a na dálnici je maximální rychlost 130 km/h. Dodržovat rychlosti nemá smysl. Budete za exoty a budete těmi, kdo zdržují provoz. Takže v obci se jezdí kolem 70km/h a mimo obec kolem 100 km/h. Těžko posoudit, jak moc jsou rumunští policisté důslední a kolik mívají hlídek v terénu, ale za 5 dnů cestování po Rumunsku jsme viděli měření rychlosti na pouhých dvou místech.

Jezdí jako... Jako Balkánci

Co jsme viděli mnohem častěji, byly hrůzostrašné nehody. Dodávka zaklesnutá v kamionu, osobáky "rozstřelené" o skálu, vozidla, která prorazila svodidla a šla dolů z útesu. Vzhledem k tomu, že Rumuni předjíždí přes plnou čáru, řežou to do zatáček, do kterých není vidět a spoléhají jen na to, že se vedle sebe vmáčknou tři auta (předjížděné, předjíždějící i to v protisměru), tak jsme vlastně těch nehod neviděli zase tolik.

Nutno dodat, že v Karpatech se i přes riziko nedá nic uchvátat. Ti řidiči, kteří nás zběsile předjížděli v horách (a kteří nešli přes svodidla), byli po vyjetí z hor naším peugeotem rychle dohnáni.

Značení silnic je kvalitní, zabloudit se (skoro) nedá. Kolem velkých měst jsou obchvaty, které jsou většinou dobře průjezdné. Pokud se tedy nestane hromadná nehoda, to pak začíná peklo v koloně.

Kolik to bude stát

Slovensko i Maďarsko se dá projet i bez užití dálničních známek po vedlejších komunikacích. Je to ale nesmysl. Cesta se prodlouží a k žádnému celkovému ušetření peněz nedojde.

Slovenská dálniční známka na deset dnů vás bude stát 10 euro. Měsíční se dá pořídit za 14 euro. Lepí se na sklo stejně jako v ČR.

Maďarská dálniční známka na deset dnů vyjde v přepočtu na cca 13 euro. Ale pozor, v Maďarsku se platí forinty a jsou místa, kde vám eura nevezmou. Známka se nelepí na sklo, údaje o vašem vozidle jsou zaneseny do registru a snímače umístěné na dálnicích podle vaší SPZ vyhodnotí, zda máte zaplaceno, či nikoliv. O zaplacení dostanete podepsaný doklad.

V Rumunsku se platí za užití všech větších silnic. Dálniční známky koupíte v místech označených nápisem VIGNETE a nebo na každé čerpací stanici. Známka na 7 dnů vás vyjde na 5 euro. Nic se nikam nelepí, jen dostane potvrzení o zaplacení pro případnou kontrolu.

Rumuni mají rádi eura, ale oficiální měnou je lei (za jedno euro dostanete 4 lei). Výhodnější je platit místní měnou. Mezi prsty vám pak neprotékají eurocenty, které Rumuni umí tak dobře zaokrouhlovat.

Další poplatek, kterému se cestou k Černému moři nevyhnete, je mýto přes Dunaj. Platili jsme 13 lei při cestě tam a tu samou sumu při cestě zpět. Což je za obě cesty v přepočtu cca 6,5 eura.

V Maďarsku je cena pohonných hmot o něco vyšší než v ČR, v Rumunsku o něco nižší. Nejde ale o markantní rozdíly. Když ještě na území Česka natankujete plnou, projedete celé Maďarsko a další tankování vás čeká až v Rumunsku. Osvědčilo se mi to jako výhodné řešení.

Co se týče kvality pohonných hmot, narazíte často na renomované čerpací stanice (OMV). Osobně jsem byl ale spokojen i s LUK oilem či se společností Petrom. Dá se platit v eurech, lepší je ale platit v místní měně. Nedoporučuje se tankovat na opuštěných čerpacích stanicích někde v polích, kde nemáte jistotu, co vám do nádrže nateče.

Tipy a triky, které je dobré znát

Hlavní tah z maďarského Szegedu vás přivede na hraniční přechod Nadlac. Tam se ale často tvoří kolony. Když nebudou mít celníci svůj den, můžete v koloně prožít i 2 hodiny. Třicet kilometrů na sever od Nadlacu je hraniční přechod Battonya. Je mnohem menší a využívají ho v podstatě jen místní. Celníci se podívali do pasu, popřáli hezký den a během dvou minut jsme byli na druhé straně hranice.

V Rumunsku není v podstatě možné dodržovat vyhláškou stanovenou rychlost. Cesta se vám protáhne, všichni na vás budou troubit a jízdou podle norem paradoxně budete vytvářet na silnici nebezpečné situace. Je potřeba dávat pozor, ale jet svižně. Prostě tak, jak jedou všichni kolem.

Velký pozor je potřeba dávat na to, co se děje na vozovce. Rumunsko je stále plné toulavých psů a koňských povozů. Vozkové ani psi pravidla silničního provozu nedodržují, je lepší dát jim přednost.

Noční průjezd Karpat má své plus i mínus. Jezdí méně aut, ale zase vylézají noční zvířata. Samostatnou kapitolou jsou pak žebráci a malé děti, které jsou schopné si s nataženou rukou stoupnout do centra víceproudové komunikace.

Důležité je nesjíždět do center velkých měst. V Maďarsku musíte po okruhu M0 objet Budapešt a pak se napojit na dálnici M5 na Szeged. V Bukurešti je potřeba najet na obchvat a doufat, že tam není nehoda a je průjezdný.

Cestou od moře jsme si omylem dali průjezd centrem Bukurešti a nemohu ho řidičům doporučit. Na vozovce vyznačené dva pruhy nikdo neřešil, namačkala se vedle sebe 4 auta a každý se staral o sebe. V podstatě jsme v Bukurešti ztratili hodinu času jen proto, že místo sledování ukazatelů jsme se před Bukureští kochali děním u silnice. Za úspěch nutno považovat, že v centru rumunského hlavního města jsme nikomu neškrábli lak třeba na luxusním BMW.

Dobré je mít u sebe alespoň nějakou hotovost v místní měně. Na poplatky za toaletu, na mýtné přes Dunaj, které v eurech nezaplatíte, na něco malého k jídlu. Jednoduše se dá říct, že když máte v kapse leie, tak z vás nikdo nebude tahat eura.

Rumunsko je dobrodružnější

Z Prahy do Bukurešti to je asi 1100 kilometrů. Do přístavu Constanca pak dalších 200 km. Když si uděláte výletnickou odbočku do krásných měst v horách (Sibiu, Sighisoara, Brasov) nebo zajedete do Banátu, tak ujedete přibližně 1500 kilometrů. Peugeot 406 s dieslovým motorem tedy za celý výlet spolykal naftu asi za 6 tisíc korun. Další necelá tisícovka padla na dálniční známky a za mýto přes Dunaj. Náklady na cestu autem v našem případě činily cca 7 tisíc korun.

Ubytování i jídlo vyjde v Rumunsku levněji než v Česku, i když doby, kdy si Čech v Karpatech připadal jako král, jsou dávno pryč. Rumunsko je takové, jaké si ho kdo udělá. Může to být dostupný výlet do hor a k moři za pár tisíc, ale můžete si udělat i dovolenou ve velkopanském stylu.

Ve srovnání s Chorvatskem je Rumunsko náročnější, dobrodružnější, jsou zde horší služby, vyjde levněji a jsou zde mnohem větší vzdálenosti. V podstatě jsou dvě možnosti, jak budete reagovat na první dovolenou v Rumunsku - buď této zemi propadnete, nebo si řeknete, že jednou to bohatě stačilo.