Zámek Rychnov nad Kněžnou se chlubí nejedním unikátem

Zámek Rychnov nad Kněžnou dnes zaujímá dominantní postavení v centru stejnojmenného města. Opravdovou chloubou a ozdobou se zámek stal až v posledních letech, kdy postupně dochází k jeho opravě a rekonstrukci. Dáno je to nejenom zájmem místních obyvatel, ale i odhodláním majitelů zámku, kterými jsou od 90. let opět původní šlechtičtí majitelé z rodu Kolowratů, konkrétně Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský.

Historie zdejšího místa sahá až do vrcholného středověku. Původní sídlo v podobě dvorce či tvrze stávalo v místech dnešního kostela Nejsvětější Trojice. K roku 1258 je zde zmiňován královský  komorník Heřman z Rychnova. Sídlo bylo později nazýváno i hradem a opakovaně jej obývali příslušníci dvorské šlechty.

V roce 1497 hrad prodali bratři z Rychnova Pernštejnům, kteří jej roku 1556 opět prodávají pro četné dluhy. Kvůli střídání a nezájmu nových majitelů byl hrad na čas neobýván, než jej roku 1577 koupil Rudolf II. Burjan Trčka z Lípy a vybudoval namísto hradu tzv. starý renesanční zámek s vlastním pivovarem a sladovnou.

Zlaté časy na rychnovském panství započaly až před polovinou 17. století. Konkrétně v roce 1640 se panství dostává do rukou Albrechta Libštejnského z Kolowrat. Jeho syn František Karel I. nechal roku 1676 zbořit starý zámek a vybudoval novou raně barokní budovu v blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. Jako stavitel této fáze je někdy uváděn Giovanni Domenico Orsini.

Dnešní podobu začal zámek dostávat během 18. století. Hlavním impulzem byl požár v roce 1704. Po nápravě škod a prvních stavebních pracích následovala přestavba v druhém desetiletí 18. století, patrně podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela pro Františka Karla II. Libštejnského z Kolowrat. Architektova přítomnost v Rychnově není sice nijak archivně doložena, ale Jan Blažej Santini již dříve pro Kolowraty pracoval především při stavbě rodového paláce v Praze. Rovněž je dochována obsáhlá korespondence mezi stavebníkem a architektem, z níž sice nevyplývá účast Jana Blažeje Santiniho na rychnovských stavbách, nicméně slohové znaky vyplývají z jeho osobitého řešení.

Dostavba zámku proběhla v roce 1724. Původní symetrickou čtyřkřídlou stavbu doplnily další části, které utvářejí jeho dodnes dochovanou podobu. Úpravy Jana Blažeje Santiniho se dotkly především hlavního jižního průčelí. To bylo rozšířeno přístavbami nižších spojovacích křídel s nárožními zrcadlově identickými hodinovými věžemi. Hlavní fasáda byla v rozsahu středních pěti os zvýšena o altánové patro s mansardovou střechou. Stejné převýšené altány vznikly i na zbylých třech zámeckých křídlech.

Nedlouho po té ve 40. letech 18. století nechal hrabě Norbert Leopold Libštejnský, císařský vyslanec ve Španělsku, přenést rozsáhlou sbírku obrazů, čímž založil slavnou Kolowratskou obrazárnu. Podle jeho inventáře čítala 134 obrazů a jejím základem bylo 44 rodinných portrétů a 11 podobizen členů panovnické rodiny Habsburků. Postupně byla doplňována nejen rodovou galerii Kolowratů, ale i zakoupenými obrazy domácích a světových autorů. Další díla sem byla postupně přesunutá z jiných kolowratských zámků. Až do současnosti jsou zde k vidění například obrazy Karla Škréty či Hanse von Aachena.

Velkolepá projekce barokní přestavby dala zámku nejen dostatečný prostor pro zmíněnou obrazárnu, ale i mnohá další „nej“. Zámek například patří mezi největší barokní celky v Čechách. Navíc se může pochlubit nejdelší zámeckou enfiládou v Čechách. Enfiláda je označení pro osový průhled přes dveře sálů zpravidla v daném zámeckém křídle. Ta v Rychnově nad Kněžnou má 65 metrů.

Zámek patřil Kolovratům až do poválečného období v 1. polovině 20. století. Po únoru 1948 jim byl veškerý majetek, ať už movitý či nemovitý, zestátněn. Vše se změnilo až po roce 1992, kdy byl vrácen v restituci původním majitelům. Ti se postupně vrhli do rozsáhlých oprav a rekonstrukcí a zámek je i díky nim dodnes přístupný veřejnosti. V jedné části zámku je umístěna obrazárna a další části zámku slouží expozicím Muzea Orlických hor a Orlické galerii.