Toman chce nařídit institucím, aby používaly podíl českých potravin

Sporný poslanecký návrh na úpravu vládní novely zákona o potravinách by zavedl povinnost nabízet od příštího roku 55 procent českých potravin v obchodech s postupným nárůstem až na 85 procent. Podle Tomana by byl únosný návrh na zhruba dvě třetiny, příkaz pro obchodní řetězce by ale byl podle něj pouze "deklaratorní".

Návrh novely zákona se nyní vrátil do druhého sněmovního čtení, poslanci ho chtějí přepracovat. Ministerstvo se chce na této změně podílet. Pokud ale chce stát něco přikazovat, měl by jít příkladem, řekl Toman k případné povinnosti veřejných institucí používat v nějaké míře lokální nebo bio potravino. Prováděcí předpis k zákonu by pak chtěl nechat notifikovat u Evropské komise, aby se nepříčil evropskému právu.

Od návrhu na povinné množství českých potravin v obchodech se v posledních dnech distancoval například Agrofert, podle jeho mluvčího Karla Hanzelky by nešel ani splnit například u masných výrobků. "Důvodem je nesoběstačnost. Tolik masa (především vepřového) se zkrátka v ČR nevyprodukuje, aby se pokryla celková spotřeba obyvatel. A nejde jen o nás, kteří máme v ČR vlastní chovy, ale o všechny producenty masa a uzenin," řekl ČTK mluvčí.

Podle informací ČTK proti návrhu protestují také nadnárodní potravinářské společnosti sdružené v Českém sdružení pro značkové výrobky. "Jsme jednoznačně přesvědčeni, že pokud současný jednotný a otevřený evropský trh rozbijeme kvůli partikulárním lobbistickým vlivům jednotlivých skupin, kterým jde jen o vlastní úzké a krátkodobé zájmy, tak ve svém důsledku nepomůžeme českým zemědělcům ani potravinářům a už vůbec ne českým spotřebitelům, kterým pak bude hrozit nedostatek potravin, a tím i citelně vyšší ceny," píše se v dopise sdružení poslancům. Proti povinnému podílu se vyslovily také Asociace soukromého zemědělství ČR, Hospodářská komora ČR nebo Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR.

Zastánci sporné novely argumentují tím, že i koronavirová krize ukázala, že je žádoucí, aby ČR byla soběstačnější v produkci potravin, které místní zemědělci dokážou vyrobit za stejných či nižších nákladů jako ti zahraniční.