Uznání a vděčnost ruským vojákům přesahují čas. Podívejte se na Hamáčkův projev

Je pro mne velkou poctou být dnes s vámi všemi na ruském velvyslanectví při příležitosti Dne vítězství.

Nemohu začít jinak než poděkováním veteránům. Našim i ruským. Věřím, že aspoň někteří jsou tady byť jich je mezi námi stále méně. To je o důvod víc , abychom si veteránů vážili stále více. Protože právě oni nám přinesli svobodu. Oni jsou ti jejichž odvaha, statečnost a vytrvalost stály o kořenů obnovy československé státnosti.

Bylo by proti základním zájmům českého národa zapomenout na těch více než 150 000 vojáků Rudé armády, kteří zahynuli při osvobozování Československa . Jejich oběťi přinesly porážku hitlerovského Německa v československém prostoru.

Vklad národů Sovětského svazu do boje s fašismem byl nezměrný. Hrdinství Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších i krutá cena zaplacená za vítězství ve Velké vlastenecké válce, byly základem triumfu anti-hitlerovské koalice. Jsme zavázáni všem dalším spojencům z této koalice – zvláště těm, jejichž jednotky se spolupodílely na osvobozování naší země – USA a Rumunsku .

Naše uznání a vděčnost vojákům Rudé armády přesahují čas. Rozumná a slušná společnost si všech obětí v zájmu osvobození Československa musí trvale vážit, respektovat a ctít. Je třeba odmítnout všechny hloupé snahy o přepisování dějin a bourání pomníků.

70. výročí epochálního vítězství ve 2 . světové válce si bohužel připomínáme v napjaté mezinárodní situaci. Zvláště mne mrzí, že vítězství nad fašismem slavíme v době kdy česko – ruské politické vztahy nejsou nejlepší. S vědomím potřeby tento stav podle možnosti co nejdříve ukončit, si ovšem nemyslím, že za vzniklou situaci neseme odpovědnost my – Češi.

Na situaci na Ukrajině mají Praha a Moskva často odlišné názory. Problém přitom samozřejmě není jen mezi našimi hlavními městy. Obávám se, že geneze ukrajinské krize zanechá na evropské geopolitické ose Východ – Západ hlubší jizvy než si možná dnes umíme představit. Ani nevíte jak rád bych se právě v tomto odhadu mýlil.

Od února t.r. nás však přece jen cosi spojuje - víra v potenciál dohod z Minsku II. Jejich naplňování je předpokladem k postupnému a trvalému přechodu ukrajinské krize z vojenské sféry za negociační stůl. Ke stabilizaci a – což je zvláště důležité – demokratizaci poměrů na Ukrajině. K vyslyšení požadavků Majdanu odmítajících oligarchizaci této velké země. A především k ústavní reformě, k nalezení adekvátního statutu pro Donbas.

Odpovědnost za implementaci Minských dohod mají všichni čtyři jejich signatáři – Ukrajina, Rusko, Německo i Francie. Nepochybuji tom, že jsou si této své odpovědnosti plně vědomi.

Konečně věřím, že vrcholná schůzka Východního partnerství EU koncem května v Lotyšsku odrazí všechny, pozitivní i negativní, zkušenosti z tohoto pokusu EU vytvořit na svých východních hranicích prostor demokracie a prosperity. Cíl zůstává stejný, cestu k němu je ale žádoucí přizpůsobit získaným zkušenostem.

(zdroj: hamacek.cz)