Hrozí teroristické útoky v ČR? Nesmíme situaci podcenit, varuje v rozhovoru pro EZ Oldřich Bureš

Jak by se Evropa měla snažit zabránit dalším útokům, jako byly ty v Paříži a v Bruselu? Jaká opatření by měla zavést?

V prvé řadě je třeba uvést, že terorismus nelze zcela eliminovat, lze pouze omezit počet útoků a jejich oběti. Teroristé mají také vždy výhodu překvapení - stačí jim jeden úspěšný útok, zatímco bezpečnostní složky musí být připraveny neustále.

Obecně lze opatření v boji proti terorismu v rámci Evropy rozdělit na krátkodobá a dlouhodobá. Mezi ta krátkodobá lze řadit soubor opatření, která doposud průchozí nebyla z nejen politických důvodů na úrovni členských států EU, nýbrž mnohdy i kvůli jejich kontroverzním dopadům na lidská práva a svobody. Například se jedná o EU Passanger Name Record (PNR), což je monitoring lidí, kteří letecky cestují do a možná i z EU. PNR je ale poměrně kontroverzní opatření, což ukazuje i dosavadní fungovaní jeho amerického ekvivalentu. Proto leží na stole už dlouho a zejména Evropský parlament byl doposud velmi proti, a to z důvodů přílišného zasahování do soukromí občanů EU.

Existují také návrhy na aktualizaci společné minimální definice terorismu z roku 2002, která je do určité míry zastaralá. Kritikům například vadí, že až příliš počítá s organizovaným rekrutováním, výcvikem či financováním terorismu nějakou teroristickou skupinou, ale neřeší například explicitně individuální cesty občanů EU do Iráku nebo Sýrie.

Zajímavá bude také debata o legislativě sjednocující národní opatření k zabránění přístupu k ilegálním zbraním. Například v Belgii byl zřejmě přístup k nim snadnější než jinde v EU, proto je potřeba tuto oblast alespoň minimálně sladit.

Očekávám také větší důraz na boj proti financování terorismu, což je opět poměrně stará a kontroverzní záležitost, která znamená další rozšiřování počtu lidí na teroristických seznamech, jejichž finance a majetky by měly být zmrazeny. Nový akční plán Komise v boji proti financování terorismu pak počítá i s kriminalizací nepřímého financování terorismu, neboli poskytování financí osobám či skupinám, u nichž je pravděpodobné, že alespoň část těchto peněž použijí na financování nějakých strukturálních výdajů (ubytování, jídlo, doprava atd.) a nejen jako doposud na přímou realizaci teroristických útoků.

Mezi dlouhodobá opatření patří zejména problematika předcházení radikalizaci a de-radikalizace. Zde je klíčová otázka, proč lidé, kteří spáchali dnešní útoky, něco takového vůbec udělali, zejména když většina z nich byli Belgičané či Francouzi, nebo můžeme obecněji říci občané EU? Toto je velmi komplexní otázka, ale zároveň je to otázka tzv. homegrown terorismu, kterou se EU zabývá již od útoků v Madridu v roce 2004 a v Londýně v roce 2005. Řeší například to, zda je lepší de-radikalizaci provádět primárně represivně, nebo spíše psychologickým a sociálním způsobem, kterým by byli daní lidé znovu začleněni do společnosti. Je také sporné, zda jako problém vnímat celý proces radikalizace, nebo pouze její násilnou fázi. Zde ale konkrétní řešení této problematiky nemůže vzniknout na úrovni EU, neboť k radikalizaci dochází primárně na lokální úrovni. Lokální úroveň je klíčová i v oblasti de-radikalizace občanů EU, kteří již bojovali či alespoň cvičili v Sýrii v řadách tzv. Islámského státu.

Klíčovou oblastí, kde může mít EU jednoznačný přínos, je lepší sdílení informací. I zde však platí, že přes zlepšení od roku 2001 není vše zdaleka ideální a v mnoha oblastech nesdílejí informace všechny státy, či sdílejí pouze některé informace. To je dáno zejména absencí důvěry mezi zpravodajskými službami, které již z podstaty své činnosti pracují tajně a své informace, a ještě více svoje zdroje, si proto pečlivě střeží. Jsou zde ale i praktičtější problémy typu jazykových rozdílů či odlišné byrokratické procedury pro sdílení informací na národní úrovni. I z informací o posledních teroristických útocích v Paříži a Bruselu je však patrné, že teroristé v Evropě využívají otevřených hranic, zatímco příliš mnoho opatření v boji proti terorismu je stále hranicemi států velmi limitováno.

Jakým způsobem EU proti terorismu a radikalizaci bojuje?

Evropská unie má akční plán boje proti terorismu již od roku 2001 a má také specifickou protiteroristickou strategii se čtyřmi pilíři už od londýnských útoků v roce 2005. Tyto útoky přiměly Evropskou unii k výraznému posílení svých do té doby velmi omezených schopností v oblasti boje proti terorismu. Namátkou lze jmenovat zavedení celoevropského zatykače, posílení pravomocí Europolu a Eurojustu, přijetí společné minimální definice terorismu, opatření pro zmrazení teroristických financí, nebo novější snahy o řešení problematiky násilné radikalizace či problematiky tzv. zahraničních bojovníků.

Vzhledem k současné situaci v Belgii a Francii je například problém, že neexistuje evropský seznam lidí, kteří do Iráku nebo Sýrie odešli bojovat v řadách Islámského státu. EU se snaží vytvořit tzv. Focal Points Travellers (kontaktní místo Europolu s informacemi o zahraničních bojovnících a teroristických sítích), kde by státy měly sdílet informace o těch, kteří do těchto zemí cestují. Problém ale je, že zdaleka ne všechny státy údaje doposud byly ochotny sdílet, či neví, jaký typ informací mají poskytnout, popřípadě se bojí, aby se ostatní nedozvěděli o jejich zdrojích. Uvádí se, že jen čtyři až pět států tam posílají informace. Ostatní státy tam zatím neposílají v podstatě nic.

Tento příklad bohužel potvrzuje klíčový poznatek z mého dlouhodobého akademického výzkumu protiteroristických opatření přijímaných na úrovni EU – v mnoha oblastech se často jednalo spíše o papírového tygra. To je zapříčiněno několika vzájemně se prolínajícími důvody, z nichž jako klíčové lze uvést následující dva. Za prvé, protiteroristická politika EU dlouhodobě trpí značným implementačním deficitem, který je do značné míry zapříčiněn historicky odlišným pohledem členských států EU na problematiku terorismu a jejich neochotou přesunout další pravomoci v oblasti tzv. vnitřní bezpečnosti na supranacionální úroveň.

Evropská unie proto sice může přicházet se strategiemi a vyvíjet vlastní aktivity skrze Europol nebo Eurojust, ale pokud členské státy přijatá opatření neimplementují a jejich zpravodajské a policejní složky nespolupracují, EU s tím příliš nenadělá. Respektive může maximálně k přesvědčování využívat mediální a následný politický efekt krvavých teroristických útoků, jakými byly ty nedávné v Bruselu.

Za druhé je nutné zdůraznit, že EU je pouze jedna z úrovní, na které se realizují opatření v boji proti terorismu, a v některých oblastech EU nepředstavuje nejvhodnější úroveň z hlediska jejich efektivnosti. Třeba v případě již zmíněného boje proti radikalizaci jde spíše o lokální záležitost. Lidé se sice mohou radikalizovat například i prostřednictvím médií a internetu, primárně ale jde o lokální faktory, jako třeba do jaké mešity chodí, jaké lidi potkávají a do jaké míry se cítí být akceptovaní v lokální komunitě. Kromě financování výzkumu, jak tyto radikalizační procesy probíhají, a hledání osvědčené praxe možných protiopatření, s tím EU podle mého může dělat jen velmi málo.

Jakým způsobem by měla Evropa bojovat proti tzv. fenoménu „Foreign Fighters" (zahraniční bojovníci)?

Problematika foreign fighters je horké téma v tzv. starých státech EU, zejména ve Francii, ale i v Belgii, Německu či Velké Británii. Na celoevropské úrovni se o tom hovoří tak dva tři roky a seznam možných opatření proti zahraničním bojovníkům je celkem rozsáhlý. Jeden z návrhů je považován za velmi kontroverzní a byl proto doposud nepřijatelný například i pro levicovou vládu Françoise Hollanda ve Francii. Jednalo se o odebírání pasů těm, kteří mají dvojí národnost.

Další diskuze se naopak týkají opatření týkající se těch foreign fighters, kteří se vracejí zpět do Evropy – uvádí se, že se jedná o čtvrtinu až třetinu z celkových 5 000 občanů států EU, kteří pobývali v Sýrii či Iráku na územích kontrolovaných tzv. Islámským státem. Klíčovou debatou zde je, zda převáží primárně represivní opatření, či zda budou výrazněji doplněny snahami o psychologickou, sociální a případně i náboženskou pomoc za účelem de-radikalizace těchto osob.

Jaké je riziko pro Českou republiku?

Hrozba teroristických útoků je vždy relativní. Ve srovnání s Belgií či Francii je ve střední a východní Evropě jejich hrozba nepoměrně menší. Podle dostupných informací tento region teroristé používají spíše jako tranzitní území, někdy i jako místo pro odpočinek. Jednoznačně však teroristický útok nelze v dnešní době vyloučit v žádném státě. Cílem teroristů je totiž vyvolat co největší strach a chaos, čím více se o nich píše a vysílá, čím větší je panika mezi občany, tím jsou vlastně teroristé úspěšnější.

Z informací, které jsou veřejně dostupné i z toho, co nám říká politická reprezentace a tajné služby, které mají přístup i k informacím utajovaným, ale zatím vyplývá, že žádná aktuální hrozba teroristického útoku v České republice nehrozí. Samozřejmě se to může změnit díky tomu, jak se bude měnit situace ve světě a jak se bude Česká republika ve světě angažovat, ale ve srovnání například s Francií, s Německem, s Velkou Británií, případně s jinými státy, které už mají velmi dlouhé zkušenosti s terorismem všeho druhu, určitě nepatříme mezi ty nejvíce ohrožené země. Je možná také dobré říci to, že islamistický terorismus dlouhodobě není zdaleka jediný, který Evropu ohrožuje.

Dlouhou dobu převládal početně i co se týče počtu obětí takzvaný etno-separatistický terorismus, ETA, Irská republikánská armáda, a potom také levicově či pravicově ideologicky orientovaný terorismus. Takže nebezpečí terorismu v Evropě je reálné a netýká se pouze islamistického terorismu. Nicméně v České republice je relativně nižší ve srovnání s některými okolními státy. Zároveň ale u všech bezpečnostních rizik platí, že je potřeba je nepodceňovat a přijímat adekvátní opatření dříve, než by k nějakému teroristickému útoku vůbec došlo.