Co s uprchlickou krizí? Cyril Svoboda má plán

"Ať se nám to ale líbí nebo ne, v nejbližší době budeme muset vzít na vědomí, že i lidé žijící zatím mimo Evropu jsou a budou v pohybu, vycházejíce ze své touhy žít tam, kde žijeme my," uvedl na svém blogu na aktualne.cz Svoboda s tím, že dnešní mezikontinentální migrační pohyb překračuje čtyři do jisté míry čtyři symbolické hranice, které chtějí jedni bránit a druzí prolomit, každý ze svého silného přesvědčení.

První je hranice mezi světem bohaté Evropy a chudými oblastmi kolem jejích hranic

Evropané mají své jistoty a v nich je největší bohatství, tvrdí Svoboda. "Vytvořili ho nejen naši předci, ale tvrdě na něm pracujeme dnes i my. A náhle stoupá počet těch, kteří nikým nepozvaní naše sociální a existenční jistoty „drze" narušují. Přicházejí a nárokují si podíl na našem bohatství. S sebou přitom přináší jen svou bídu, odlišnou kulturu, zvyky i jiné náboženství. A neskrývají své naděje, že budou žít s námi, ale po svém. Určitá část migrantů sice utíká před válkou a násilím, ale jsou mezi nimi i mnozí, kdo migrují na základě věcně-racionální úvahy - chtějí zkrátka žít tam, kde věří, že jim bude pohodlněji a lépe. A dokonce jsou mezi nimi i ti, kdo chtějí na našem území šířit násilí. Je pochopitelné, že stále početnější část evropské veřejnosti říká všem: „Zůstaňte doma. My vás nechceme"," podotkl.

Druhá hranice je hranice mezi světem bezpečí a světem nejistoty, války a násilí

"Kolem Evropy a částečně i v Evropě dnes probíhají války a ozbrojené konflikty. Je pochopitelné, že lidé z válečných oblastí utíkají tam, kde je bezpečněji. I oni chtějí klidně spát a žít normální život. Další dnešní forma války je válka teroristů, kteří útočí na občany Unie a chtějí tak šířit strach a nenávist rasovou, náboženskou, kulturní a ideologickou. Jsou zlem a jako se zlem je třeba s nimi zacházet. Zlo se musí eliminovat. Problém umocňuje skutečnost, že většina Evropanů vnímá všechny migranty jako potenciální zlo a přeje si, ať zůstanou tam, kde je jejich domov, ať bojují za změnu poměrů tam, kde je jejich původ, ať nám své konflikty nezanášejí na náš kontinent," vysvětlil druhou hranici s tím, že migranti, a zejména ti, kteří již v Evropě jsou, na naše rozhořčení neslyší,  a my je sice nechceme, ale zároveň je nemáme kam vracet. 

Třetí hranice je ideologická hranice mezi politickými systémy

"Náš evropský politický systém je otevřený a byl a je formován vzájemným ovlivňováním moci světské a duchovní. Celá tři staletí trvalo, než bylo křesťanství tolerováno jako rovnoprávné náboženství, pak i náboženství státní. Následovaly doby, kdy moc duchovní měla v Evropě větší vliv než moc světská, stejně jako doby, kdy tomu bylo naopak. Dnes nikdo z nás nepochybuje o prioritě moci světské. Takové oddělení světa duchovního a světské moci států je pro dnešní Evropu typické a díky jejich vzájemnému ovlivňování jí nepochybně prospívá. To neplatí pro islám. V době, kdy Mohamed v Medině založil islámskou komunitu, byl on sám představitelem moci výkonné, zákonodárné, soudní a duchovní v jedné osobě," vysvětluje Svoboda.

Dodává, že tak je tomu v myslích mnoha muslimů dodnes. Islámské právo je nejen úprava vztahů mezi lidmi, ale i vztahu lidí vůči Bohu. Velkým problémem je ale podle něj právě rozdílné pojetí vládnutí, na jedné straně na základě dělby moci a druhé straně na základě jednoty moci. Jednota moci totiž znamená, že od sebe nejsou odděleny moc zákonodárná, výkonná a soudní, že neexistuje otevřená soutěž mezi politickými stranami, že nevládne zákon.

I dnes jsme prý svědky jedné formy ideologizace politiky, totiž její islamizace. Islamizace politiky je založena na kolektivním svědomí, kolektivní vině, popírá svobodné rozhodování jedince a jeho individuální odpovědnost. K tomu považuje za nutné připomenout, že islám nemá žádnou svou „církevní autoritu" a tedy nemá žádné oficiální učení. "Nevíme, co je uznaná praxe kteréhokoliv proudu současného islámu. Naopak jsme svědky rozličných výkladů a nejrůznější praxe. Kdokoliv může téměř cokoliv označit za „jedinou a správnou" praxi islámu. Islámská ideologizace politiky je proto nebezpečná, protože může znamenat prakticky cokoliv. Vážné nebezpečí se ale současně rodí v reakci na zmíněnou islamizaci politiky také z druhé strany. V Evropě se budou drát k moci noví vůdci. Budou žádat nadstandardní moc ve jménu boje proti islámu. Budou slibovat, že svěřenou moc použijí jen ke splnění svého „posvátného" úkolu a jakmile ji získají, použijí ji proti všem," dodal.

Proto prý je a bude mimořádně důležité, kolik moci bude v Evropských státech svěřeno politické reprezentaci, ať jde o omezování svobody slova, pohybu, shromažďování, náboženského vyznání, svědomí a podobně.

Čtvrtou hranicí jsou hranice mezi jednotlivými státy

"Jsme svědky sílících aktivit ve jménu ochrany národních států. Podíváme-li se na mapu Evropy, musíme zapochybovat o jistotách, které nám dává národní stát. Jen během minulého století se mapa Starého kontinentu proměňovala tolikrát, že jen pošetilec může dlouhodobě sázet na národní stát. Evropa roku 1914 nebyla Evropou po první světové válce. Ke stejně rozsáhlým změnám hranic došlo v době druhé světové války a po ní. Konečně hranice evropských států se změnily sjednocovacím a dělícím procesem i po roce 1989. Zasloužilo by si pozornost uvědomit si, kolik států na našem kontinentě zaniklo a vzniklo během jednoho sta let," podotýká Svoboda.

"Jestli hranice mezi státy v Evropě jsou malou jistotou, pak státy arabského světa jsou úplnou nejistotou. Jde o hranice států, které v minulosti do map doslova narýsovaly koloniální mocnosti, zejména Britové a Francouzi. Proč by se měl jakýkoliv muslim bít za zemi, kterou nepovažuje za svou. Naopak pro muslima je na prvním místě jeho náboženství. Intenzivně prožívá, k jakému proudu islámu se sám hlásí, následuje vlastní rodina a kmen a teprve poté ho zajímá zájem na existenci nějakého státu. Svět islámu je heterogenní a neváže se na hranice států. Z tohoto důvodu probíhá tolik válek a konfliktů mezi jednotlivými proudy islámu. Ani organizace, jakou je Organizace islámské spolupráce, ani Liga arabských států s tím nic nezmohou. Nezabránily a nezabrání ani jedné válce v muslimském světě. Proto se na tyto organizace mezinárodní společenství ani neobrací," dodává na webu aktualne.cz.

Z výše uvedeného podle exministra vyplývá zásadní otázka: Jak účinně mohou být národní státy dostatečnou ochranou proti hrozbě migrace? "V naší době propojeného světa se mj. vzhledem k moderním prostředkům zkracují vzdálenosti. Cokoli se stane kdekoliv na světě, ví celá planeta během několika minut. Vzdálenosti se sice zkracují, ale blízkost se nevytváří, ba naopak, rozdíly se prohlubují," tvrdí.

Nyní tak prý před námi stojí tři úkoly:

Chránit vnější hranici

"Jde o úkol pro EU a NATO. Bez účinné ochrany vnější hranice každé řešení kulhá. Musíme společně chránit vnější hranici našeho společenství proti nelegální migraci, a to přímo u břehů zemí, odkud migranti přicházejí. Nemůžeme spoléhat ani na Turecko, ani Libyi, ani na jinou zemi, že by to za Evropu udělaly. Stejně tak ale nemůžeme odpovědnost za tento společný úkol hodit jen na některé evropské státy s tím, že migraci zavinily. Úkol lze splnit jen společně, jinak nás narůstající migrace vnitřně rozloží. Ochranu vnější zajistíme podle smluv mezi NATO a EU, známé pod označením Berlín plus. Ty umožňují spojit kapacity NATO a Evropské unie k EU vedené obranné misi. Je to cesta jak zapojit do ochrany hranic nejen státy EU, ale další členy NATO, včetně USA. Bude to nákladné, ale jiná cesta není," uvádí Svoboda.

"Válku o ochranu hranic je třeba vést s mafiemi, které organizují migraci do Evropy. Jejich infrastruktury musí být terčem útoků sjednocených sil EU a NATO. Mafie by neměly mít šanci. Chránit vnější hranici je úkol pro Evropskou unii. Jen a pouze Evropa si může určovat, kdo může vstoupit na její území a pak i kdo má právo stát se jejím občanem. Paradoxně Evropská unie bude potřebovat migraci, ale výběrovou. Má nezpochybnitelné právo si ji regulovat. Nemůžeme hranice do Evropy uzavřít hermeticky. Evropská komise ve své strategii pro migraci varuje, že v příštích deseti letech bude chybět na evropském pracovním trhu 17,5 miliónů lidí. Ty jinak než řízenou migrací na trh práce nedostaneme," dodává.

Chránit demokracii

"Svěřovat veřejnou moc můžeme pouze tomu, kdo je s to úkol zvládnout jako společný úkol. To je mnohem víc, než pouhá ochrana národních zájmů. Nikdy bychom neměli svěřit svůj osud tomu, kdo nabízí z plakátů rychlé řešení. A již vůbec ne nikomu, kdo popírá náboženskou neutralitu státu, kdo staví politiku na ideologické nebo náboženské nenávisti. Když lidé v minulosti volili fašisty, nacisty nebo komunisty, také si mysleli, že volí sice radikální, ale „prospěšné" řešení. Odpovědnost nese člověk, ne instituce. Chyba není v institucích, ale chybují lidé, kterým ve volbách svěřujeme moc. Neselhává neosobní Unie nebo NATO, ale selhávají ti, do jejichž rukou v čele daných institucí sami svěřujeme svůj osud. Oni jsou nositeli moci v Evropské unii a NATO, oni mají povinnost správně a odpovědně spravovat svěřenou moc. Vždyť ta není jejich, je naše," píše Svoboda.

Udržet soudržnost uvnitř Unie

"Právo azylu je z podstaty časově omezené. Dokud migrantovi hrozí reálné nebezpečí v zemi jeho původu, má právo na azyl. Jakmile nebezpečí pomine, jeho právo na pokračování azylu končí. Má se vrátit zpět. To musí být každému migrantovi jasné od samého počátku. Nikdo nemá nárok na udělení státního občanství, a proto mu řada práv nemůže být přiznána. Jde o nárok na sociální dávky, hmotné zabezpečení v nemoci a ve stáří, bezplatné vzdělání, právo volit a zakládat politické strany a podobně. Tyto výsady patří jen a pouze občanům. Výše zmíněné je z pohledu nás Evropanů obrovská výhoda. Proces migrace tak totiž máme regulovat, určovat migrantům kde mohou žít, ve které zemi v Evropě, ve kterém městě, vesnici, ve kterém domě. Není pravda, že žadatel o azyl má právo žít v Evropě, kde se mu líbí," vysvětluje.

"Opakuji, jde-li o azyl, jde o dočasný pobyt. Nejde o trvalé usazení, ale o pobyt v bezpečí, dokud trvá v zemi původu nebezpečí. Veřejná moc hostitelské země má přitom právo každému azylantovi určit, kde bude setrvávat po dobu, po kterou má právo na azyl. Jakmile by osoba, které byl poskytnut azyl, opustila určené místo, ztratila by právo na další azyl a mohla by být poslána zpět bez ohledu na to, jestli její země je již bezpečná nebo ne. Migranti, azylanti, ale hlavně občané Evropské unie musejí pocítit, že proces migrace je řízen, že není samovolný, založený na volném pohybu. Proto mají kvóty nebo jiný přerozdělovací systém své místo. Jsou ochranou a dávají veřejné moci možnost mít pohyb pod kontrolou. Definují společná pravidla a určují horní hranici pro přijetí migrantů. Na postupu je třeba se shodnout. Není možné nechat celý proces na volném pohybu migrantů, ať jdou, kam chtějí, hlavně ať nejsou u nás. My musíme být pány procesu, to znamená bránit vzniku ghett na straně jedné a nenávisti většinové populace vůči migrantům na straně druhé," dodal s tím, že úkol nebude splněn, budou-li stavěny ploty na hranicích mezi jednotlivými státy. Stejně tak nebude úkol splněn, jestliže nebude dosaženo dohody mezi všemi státy Unie a NATO.

"Nebojme si v Evropě podat ruce a zvládat svou obranu společně. Jednotlivé státy samy o sobě to nezvládnou," dodal závěrem.