KOMENTÁŘ | Proč Češi nikdy nemají normální vládu? Komentář Vojtěcha Varyše

ANO vyhrálo volby s výrazným náskokem a má problém najít koaličního partnera, přestože díky programové a ideové nevyhraněnosti a obchodně-personální flexibilitě má teoreticky nejširší koaliční potenciál. Do vlády s ním nemůže jít leda tak TOP 09, proti níž a jejímu šéfovi Kalouskovi se Babiš dlouhodbě vymezuje, a která na odporu proti Babišovi postavila kampaň, ovšem se sedmi poslanci je to stejně bezpředmětné. Je zjevné, že se do vlády moc nechce sociálním demokratům, které Babiš za čtyři roky společné vlády voličsky vysál. Komunisté a Okamura by do vlády zase chtěli, ale s nimi si nechce zadat Babiš.

Logická spolupráce ANO-Piráti-ODS, případně doplněná (nebo některý z prvků nahrazený) Starosty či lidovci, se nerýsuje kvůli jednak osobní animozitě, jednak kvůli obavám menších stran (ODS a Pirátů zejména), že by je Babiš ve vládě za prvé převálcoval, za druhé by svou účast v kabinetu nedokázali prodat voličům. Přitom, navzdory síle ANO, mají všechny trumfy v rukou: mohou požadovat klíčové rezorty ve vládě, kontrolní pozice ve sněmovně, programové ústupky a tak dále. Koneckonců i variantu, aby premiérem místo Babiše byl někdo jiný, třeba Richard Brabec.

Pak už by bylo na ANO, nakolik by projevilo racionální politické instinkty.

Tradice zásadových postojů a odpor k reálpolitice v Česku dlouhodobě vede k nestabilním a rozpadajícím se vládám, ústavnímu kutilství a hledáním bizarních řešení.

Za posledních více než dvacet let tu celé volební vydržely jen dva kabinety, a to jen jeden většinový a standardně koaliční (současná Sobotkova vláda). Minimálně čtyřikrát se tu nabízela jako nejrozumnější řešení povolebního vývoje velká koalice tehdy dominantních ODS a ČSSD (1996, 1998, 2002, 2006), protože neexistovala použitelná levicová nebo pravicová většina. Nesmyslné odmítání tohoto konceptu, který je běžný v sousedních zemích (Rakousko, Německo, Nizozemí) vedlo k vládám s většinou jednoho či dvou hlasů, přeběhlictví, rozpadání koalic a podobně.

Za racionální programově blízkou koalici se solidní parlamentní většinou šlo pokládat až Nečasovu vládu, kterou však svým amatérstvím a nespolehlivostí zlikvidoval jeden z koaličních partnerů – Věci veřejné. K jejich vyhození koalice a předčasným volbám měl sáhnout Nečas co nejdříve, patrně už na jaře 2011. Vyvaroval by se některých hořkých konců a v politice by možná působil dodnes.

Sobotkova vláda byla po celé období stabilní navzdory programové rozdílnosti a faktoru Babiš – vznikla na půdorysu toho, že si strany po volbách 2013 „zbyly“ a nic jiného nebylo možné.

Letos je možností mnohem víc, ovšem také jsou omezené. S Okamurou nechce jít ani Babiš, ani antibabišovský blok. Komunisté oslabili a nikoho nezajímají, antibabišovský blok sám vládu nepostaví, disponuje maximálně 85 hlasy.

Pokud bude Babiš dotlačen k tomu, aby vládl menšinově s prezidentem v zádech a s podporou komunistů, Okamurovců a přeběhlíků, je to mnohem nestabilnější a problematičtější řešení než standardní koaliční vláda na půdorysu, který jsme naznačili výše.