Soud: Lidé vyhození komunisty z VŠ nemají nárok na odškodění

Nejvyšší správní soud posuzoval zákonnost a ústavnost nařízení vlády, na jehož základě obdrží jednorázovou peněžní náhradu 100 tisíc korun bývalí studenti vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Nárok na satisfakci mají přitom podle NSS pouze ti studenti, kteří byli vyloučeni z vysoké školy v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1956.

Nejvyšší správní soud tak rozhodl na základě kasační stížnosti muže z Prahy, který byl vyloučen z vysokoškolského studia v roce 1977. Ten se podle NSS nemůže domáhat odškodnění za vyloučení z vysoké školy, protože posuzované nařízení vlády omezuje odškodnění jen na vyloučené studenty z let 1948 až 1956 a toto omezení neshledal Nejvyšší správní soud ani v rozporu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, ani s ústavním pořádkem České republiky.

"Nejvyšší správní soud přitom nepovažuje za nejvhodnější, že pravidla pro odškodnění obětí komunistického režimu jsou stanovena podzákonnou normou, neboli nařízením vlády, které postrádá odůvodnění, z nějž by bylo možno přímo seznat záměry a cíle, s nimiž vláda určila okruh oprávněných osob," napsala v odůvodnění verdiktu předsedkyně senátu NSS Milada Tomková.

I přes tento deficit Nejvyšší správní soud nepředložil zákonné zmocnění pro vládu obsažené v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu Ústavnímu soudu. Soud uznal, že forma nařízení vlády je jednodušší, a proto někdy může být vhodnější z důvodů zájmu na efektivním a rychlém odškodnění některých obětí komunistického režimu.

Podstata sporu spočívala v tom, zda mohla vláda svým nařízením rozhodnout, že budou odškodněni pouze studenti vyloučení ze studia v prvních osmi letech komunistického režimu a zda takový přístup nepředstavuje nedovolenou diskriminaci těch studentů, kteří byli vyloučeni v pozdějších letech a odškodněni tedy nebudou.

Nejvyšší správní soud svůj závěr o zákonnosti posuzované právní úpravy odůvodnil tím, že vymezení okruhu odškodněných osob nese sice znaky nerovnosti, avšak takové zacházení mělo legitimní cíle. Prvním z nich byla snaha reflektovat historickou etapu režimu mezi rokem 1948 až 1956, která byla dobou stalinismu či takzvaného zostřeného třídního boje, kdy byly nespravedlnosti nejpalčivější. "Druhý cíl pak vyplývá ze sociálního aspektu odškodnění – napadeným předpisem jsou odškodňovány nejstarší oběti, tedy lidé, kteří komunistickým režimem trpěli nejdéle, jejichž křivdy byly fakticky nejméně napravitelné, a u nichž hrozí, že se již další případné vlny odškodnění nedočkají," konstatovala soudkyně Tomková.