Romská škola? Pro učitele peklo!

Svou expedici začal vyučováním v osmé třídě na Základní škole Přemysla Pittra v Ostravě-Přívoze. S dětmi strávil dvě hodiny dějepisu, ale s běžným vyučováním se to nedalo srovnat.„Zkouším děti z již probrané látky, konkrétně z pojmů spojených s Velkou francouzskou revolucí: Ludvík XVI., generální stavy... Kladu otázky vycházející ze školních osnov, ale třída odmítá spolupracovat a žáci jeden přes druhého chrlí vlastní dotazy. "Pane učiteli, kolik máte roků?", "Jste Rom, nebo gadžo?", "Kolik je hodin?"“ píše ve své reportáži Ivan Motýl.Velmi brzy zjistil, že učit děti o Velké francouzské revoluci v podstatě nemá smysl. Nevěděli ani co je to revoluce, francouzská historie je nezajímala. Raději se co chvíli pošťuchovali, povídali si a chodili po třídě. Neuklidnil je ani učitelův zvýšený hlas.Žádné křídy a učitel policajtKdyž přišli dva opozdilci, hned se bez zdráhání zajímali, co tam neznámý člověk dělá. Po jednom z nich redaktor-učitel chtěl, aby na tabuli nakreslil pevnost jako Bastilla. Zjistil však, že ve třídě nejsou křídy. Každý učitel si je musí nosit u sebe, protože jinak je žáci ihned rozkradou.Posléze vyprávěl o osvobození Bastilly, načež jeden z žáků poznamenal, že vězení je hnus. Když se redaktor-učitel zeptal, zda chlapec zná někoho, kdo byl ve vězení, dotyčný opáčil: „Vy jste policajt, že?“Masaryk měl největší péro na světěJelikož s Francií a jejími dějinami neuspěl, snažil se zjistit, jestli děti znají alespoň nějaké české osobnosti. Na to se dozvěděl, že jeden z chlapců ví o Masarykovi. A kdo že byl ten Masaryk? Podle chlapce měl Masaryk největší péro na světě, což prý jim říkala paní učitelka.Pokusil se rozjívené žáky zaujmout postavením Romů v Čechách, ale neuspěl. „Celá osmá á už hučí jako úl, občas spadne židle, dva teenageři se zrovna rvou o nějakou věc a vzduchem létají další a další sprosťárny. Rezignuji a čekám na spásné zvonění,“ píše Ivan Motýl.Rvačky místo slohuPo dvou hodinách chtěl na svou misi rezignovat, ale po povzbuzování jedné kolegyně se rozhodl absolvovat ještě hodinu slohu u šesťáků. Soudil, že nebudou horší než jejich starší spolužáci. Ale mýlil se.Podařilo se mu je zaujmout pouze na pár minut. Když se po přípravě měli pustit do psaní slohu a popsat svou třídu, po dvou minutách měli povětšinou hotovo a svá díla mu s klidem odevzdávali. Přitom v sešitech četl: „Naše třida se na chazí zkladní školy Přemisla Pittra. Mametu tabuli, 22 lavic je vimalovana na bílo růžovo.“Kromě hluboké neznalosti faktů a gramatiky se setkal jen s věčným pošťuchováním mezi žáky, rvačkami, ignorováním autority učitele a přehlížením. Nutno uznat, že chlapci byli mnohem horší než dívky, které se s ním snažily spolupracovat, ale hluk ve třídě jim v tom bránil.Poslední část hodiny už jen útrpně čekal na zvonění a z vyučování si odnesl pocit selhání. A zjistil, že útrapy nečekají jen nového učitele, že problémy s romskými žáky mají i vyučující, kteří na škole působí již dlouho. Ti své svěřence nezvládají, protože romské děti o vzdělání zkrátka nemají zájem.