Prezident Klaus zhodnotil svých 10 let a obul se do opozice

Podle Klause měly před deseti lety souboje mezi vládou a opozicí podobu obvyklou v demokratickém světě. V současnosti to však už neplatí. "Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez," řekl v projevu Klaus.

Současná vláda, která má jen malou většinu, je podle něj nesourodá, nestabilní a má spoustu starostí sama se sebou. Avšak kritiku sklidila i opozice, kterou prezident označil za negativistickou, nepřesvědčivou a nenabízející realistické řešení problémů.

"Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí s lacinou a většinou jen povrchní kritikou," varoval dále Klaus před důsledky současných nálad.

Neklid podle něj vnáší i evropská dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. "Jsou to země, kde se stále ještě tvrdě pracuje," dodal dále prezident.

Domácí ekonomiku také podle něj brzdí nesmyslné množství byrokratických regulací. "To, co si na sebe vymýšlíme sami, stojí na mohutné základně nejrůznějších povinných evropských pravidel a norem, které se zdravým tržním prostředím a často i zdravým rozumem nemají moc společného," pokračoval v kritice EU Klaus.

Podle prezidenta je nutné, aby především došlo ke změně v chování jednotlivých lidí. "I přes zpomalení či úplné zastavení ekonomického růstu nepřestává být považována za jakoby samozřejmou představa o oprávněnosti stále se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a výkonu. To nelze zajistit, leda na dluh," varoval.

Příčiny vidí ve ztrátě respektu k poctivé práci, v hluboké degradaci úcty, kulturnosti, v nekritickém obdivu k povrchnosti, okázalosti a líbivých gestech a ve ztrátě odvahy tyto jevy správně pojmenovat a vystavit se vulgární kritice a atakům.

"Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší volba prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či hůře než ti předcházející, ale skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve," vyzval na závěr Klaus.

Prezidentův projev sklidil spíše pozitivní reakci ostatních českých politiků.  "Jsem ráda, že prezident, již tradičně, připomněl vše dobré, co nám demokracie a  svoboda přinesly a varoval před spasiteli, kteří nabízejí rychlá a nebezpečná  řešení naší nespokojenosti, ba apatie, kterou někdy pociťujeme. Mějme na paměti  právě to dobré. Realisticky pozitivní přístup osobně považuji za daleko lepší  stavební kámen než naštvanost. Očekávám, že v příštím roce i vláda přispěje k  pozitivní náladě prorůstovými opatřeními a politici obecně konstruktivnějším  dialogem," reagovala vicepremiérka Karolína Peake (LIDEM).

Kritičtější byl ve svém hodnocení předseda nejsilnější opoziční politické  strany ČSSD Bohuslav Sobotka. "Oceňuji, že prezident Václav Klaus realisticky  přiznal zhoršení celkové situace v naší zemi, ke kterému došlo v posledních  letech, nenabídl ale žádné řešení a zapomněl také na vlastní podíl, který na  tomto stavu nepochybně má," uvedl.Poslední novoroční projev prezidenta Václava Klause čtěte zde:Vážení spoluobčané,

dovolte, abych Vás z Pražského hradu v první den roku 2013 jako každoročně pozdravil a do nadcházejících  dvanácti měsíců Vám popřál zdraví a štěstí v osobním životě a naší zemi  politickou a ekonomickou stabilitu a tolik potřebnou svornost občanů.

Po celé uplynulé desetiletí jsem v tento den přicházel do své  pracovny se zcela výjimečným pocitem. Ne proto, že je zaplněna kamerami, technikou a televizními pracovníky, ale proto, že  první den roku – snad více než jakýkoli jiný – vnímáme jako cosi zvláštního.  Chceme věřit, že se uzavřela jedna kapitola našich životů a že ta začínající  bude jiná a lepší. Tato naděje je potřebná. Proto jsem se i já v novoročním  projevu vždy pokoušel nalézat zrnka realistického optimismu. Začít nový rok s  novým odhodláním a s novým úsilím je lepší, než přispívat k šíření nedobré  nálady.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z  generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí  našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít  pro své cíle.

Dejme si na to pozor. Těmto lidem o skutečné zlepšení života v naší zemi  nejde. Jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického  politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní  demokracie velmi váží. Mezi námi ještě žijí ti, kteří pro demokracii a naši  republiku nasazovali své životy.

Při vší, v mnohém oprávněné kritičnosti si buďme vědomi základních faktů. Výkon naší ekonomiky, tedy to, co jsme za posledních 10 let vyprodukovali,  rozdělili si a spotřebovali, vzrostl o 35 %, zhruba o třetinu, což je více, než je dlouhodobý historický průměr.

Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo  nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale  spokojenější nejsme. Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a  ne příliš hezkými událostmi na politické scéně, jak – mimo jiné – ukázal  poslední předvánoční týden, i rozdílným vývojem uvnitř tohoto desetiletého  období. V jeho první polovině u nás probíhal relativně rychlý ekonomický  růst, dnes už poněkud pozapomenutý. Ve druhé polovině došlo k jeho zastavení. Že  podobným způsobem zůstala stát na místě i řada dalších zemí Evropy, důvodem k  jakékoli radosti či škodolibosti u nikoho rozumného není a být nemůže.

Před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém  světě obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů. Byla taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost  nejsou povinné a nespokojenost není zakazována.

Dnes je situace jiná. Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí  konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více  se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru  přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají  statistické ročenky.

Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta  nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si.

Vláda má jen malou většinu, je nesourodá a nestabilní. Má kvůli tomu spoustu  starostí sama se sebou. Opozice je negativistická, nepřesvědčivá a realistické řešení problémů nenabízí. Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována  katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti  rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí  s lacinou a většinou jen povrchní kritikou. Neklid mezi nás vnáší i evropská  dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před  nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. Jsou to země, kde se stále  ještě tvrdě pracuje.

Ekonomika je přibrzďována tíhou domácí, tedy námi samotnými vytvářené  byrokratické regulace, do sebemenších detailů zasahujícími příkazy a zákazy a  zcela neúnosným počtem pro každou maličkost požadovaných papírů a razítek. To,  co si na sebe vymýšlíme sami, stojí na mohutné základně nejrůznějších povinných  evropských pravidel a norem, které se zdravým tržním prostředím a často i  zdravým rozumem nemají moc společného.

To není všechno. I přes zpomalení či úplné zastavení ekonomického růstu  nepřestává být považována za jakoby samozřejmou představa o oprávněnosti stále  se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a  výkonu. To nelze zajistit, leda na dluh.

Příčiny toho všeho hledejme v našem myšlení, ve ztrátě respektu k poctivé  práci, v hluboké degradaci úcty, kulturnosti i chování nás samotných i světa  kolem nás, v nekritickém obdivu k povrchnosti, okázalosti a líbivým gestům a ve  ztrátě odvahy tyto jevy správně pojmenovat a vystavit se vulgární kritice a  atakům, které současný elektronický věk dělá tak snadnými.

Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší  volba prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či  hůře než ti předcházející, a kéž by platilo to první, ale skutečnou změnu mohou  přinést jen věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím,  návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak  nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve.  Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.

Nezapomínejme na to, co je tak důležité v každé obtížnější době, a tím je  udržení naší národní soudržnosti a v rámci ní přirozené solidarity a pocitu  spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř rodin, uvnitř obcí, uvnitř státu. V rychle  se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto nemáme. Na Nový rok si dáváme  předsevzetí. Dejme si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejme každý den něco  malého pro to, aby nezůstalo jen nenaplněným přáním.

Vážení spoluobčané, dnes uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa  objevila samostatná Česká republika. Dovolte mi, abych před zakončením svého  projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit  dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna. Její přesné znění je v této  chvíli dáváno na naše webové stránky (znění  amnestie najdete zde).

Dovolte mi, abych Vám jako prezident republiky z tohoto místa naposledy  popřál úspěšný a dobrý rok!

Autor: Václav Klaus,  prezident republiky