Kněz, který má rád fotbal, byl u Krause a milují ho celebrity: René Václav Strouhal

René, ty máš v posledních týdnech hodně napilno. Denně se ti hlásí o přátelství na sociální síti i 20 lidí, média Tě žádají o rozhovory, známé osobnosti tě prosí o radu, či jen rozhovor, do toho samozřejmě musíš fungovat jako správce farnosti – křty, svatby, pohřby, bohoslužby, výuka mládeže. Jak to vše lze stihnout?

Již veliký učitel národů J. A. Komenský řekl: „Veškeré lidské kvaltování toliko pro hovada dobré jest."/smích/ Slyším kolem sebe slova typu: nestíhám, nemám čas, mám fofry apod. Také jsem býval taková „nebožka pilná", ale nyní se učím tomu, že pokojné a smysluplné uspořádání času je věcí priorit, a že na co chceme, na to si čas vždy ve finále najdeme. Pak je to tedy spíše u lidí výmluva, že nemají čas. Vše stíhám, pokud dám činnostem správné pořadí a naopak. Používám čtyři filtrovací koše: 1) záležitosti naprosto nutné, 2) povinnosti, 3) záliby, 4) nepodstatné položky.

Máš třeba vůbec čas na svůj osobní život?

To odvislé od toho, o čem jsem shora již odpovídal. Bez rodiny a přátel bych byl ztracen a nešťastný. Oni jsou můj soukromý život. Mám za to, že jim věnuji času nemálo.

Jak vypadá běžný den takového kněze?

Ráno vstanu a opařím se čajem... Ne, tak to je jen narážka na jeden film. Ráno opravdu vstanu, a to vcelku bystře díky Bohu! Spolu s Tyršem si zopakuji, že v zdravém těle se nachází i zdravý duch a tak se dám do kondičního cvičení. To některé možná překvapuje, a poté se pustím do snídaně. Po stravě biologické přichází napořád strava duchovní – modlitba a studium Bible. Další činností už jsou setkání úřední i osobní podle toho, jak je co předmluveno. Po obědě mě čeká výuka ve škole. Pak přichází farníci k přípravě na svátosti křtu či svateb. I k domluvě pohřbu, který také patří k životu. Navečer běžím do zpovědnice coby lékař duše uzdravit nejedno malátné srdce. Ze zpovědnice se spěšně přesunu k oltáři sloužit bohoslužbu. Možná už byste čekali v tuto chvíli sladkou tečku. Ale opak je pravdou. Po bohoslužbě začíná další výuka – tentokráte pro studenty. Po zajímavém setkání s mladými lidmi je příležitost k večeři, po níž se pouštím do vyřizování četné korespondence.

Můžeš se třeba, když máš volno, sebrat jít do kina, divadla nebo si jít sednout jen tak s přáteli na vínko? Může tohle vůbec katolický duchovní?

Jasně. Patří to k plnosti života. Bez příjemných odpočinkových chvílí bychom nepoznali cenu štěstí. Vše beru jako neopakovatelnou příležitost. V tomto smyslu se mně líbí a ve mně často rezonují slova u nás oblíbeného brazilského autora Paula Coelha: „Využij všech životních příležitostí – když pominou, trvá dlouho, než se vrátí."

Dobře, říkáš, že je to zcela běžné, ale je řada kněží, které člověk v podstatě vidí jen v kostele, jen kázat. Je to o tom, jak to kdo „bere vážně", nebo spíš o stylu a přístupu?

Je to vše o životních hodnotách. Papež František na jaře letošního roku napsal, že kněží mají vyjít ze sakristie a ušpinit si boty a že pastýř má být cítit ovcemi. To je vyjádření toho, čím jsem doposud jako kněz žil. Čerpám od Boha a předávám to lidem, zvláště potřebným a zklamaným životem.

Ty jsi velmi tolerantní, pokrokový člověk s velkým smyslem pro humor. Mnohým lidem se zdá, že tohle se v církvi moc nenosí?

Jsem založením optimista. Víte, kdo je to optimista? Špatně informovaný pesimista... /smích/ Ale vážně! Optimismus pomáhá mně i těm, k nimž se obracím, snáze překonávat úskalí života. A to přece není málo, ne? Humor je kořením života a Boží dar. Nemůžeme rozhodně ochuzovat o tak důležité koření nikoho, a to kdekoliv...ani v prostoru církve a sakrálna. S humorem jde všechno lépe!

Máš rád sport, hlavně fotbal. Kdo je tvůj takový „idol", „vzor" v této oblasti?

Nejsem zcela vyhrazený, ale musím přiznat, že je mi blízký klub FC Barcelona. A mým oblíbencem nejen pro svoji hru, zrychlení, rychlost, kličkování, zakončení a technické schopnosti, ale hlavně pro prostou radostnost je Neymar da Silva Santos Júnior.

Proto se také snažíš vést mládež, žáky, které učíš ve školách ke vztahu ke sportu, pohybu?

No, je zajímavé, že tělesná výchova byla kdysi vítaným předmětem a zpestřením školního rozvrhu – a nyní je to předmět mnohými žáky a studenty obávaný. Ale na našich farních akcích má sport zelenou – od florbalu přes fotbal, ping – pong, jízdu na kolech až po sjíždění řek.

Mnoho žáků, studentů v dnešní době sklouzává k alkoholu, k drogám, hazardu. Snažíš se i v tomhle dělat nějakou osvětu?

Mám dojem, že na osvětu zde solidně pamatují učitelé se svými programy. Já na to pamatuji také a hlavně se snažím jim nabídnout jinou alternativu od her až po užitečnou práci pro druhé.

S jakými problémy se na Tebe lidé všeobecně, ať už farníci, anonymní lidé, třeba přes sociální síť, nebo známé osobnosti nejčastěji obrací. Co lidi dneska trápí nejvíce?

„Jsme čtyři bráchové a zamilovali jsme se do stejné holky. Otče, poraďte, co s tím!"... „On už mě nemá rád! Pořád nepíše.!" ..."Ať mi Pán Bůh dá kluka!"...to všechno jsou výkřiky, kterými mně lidé zahrnují s prosbou o radu a které vyjadřují, že po celá staletí je člověk vymezen vztahy. Aristoteles měl pravdu, když tvrdil, že člověk je tvor společenský. A sociální sítě, byť to je pouze virtuálně, což mně trochu vadí, to jen podtrhují. Tedy tím nejvíce lidé žijí a s tím v největší míře se na mě obracejí. Dále jsou to problémy duchovního života, ale také potíže v sociální oblasti. Posledně jmenovaný jev je stále častější a palčivější.

Jak se jim snažíš pomoci?

Jako kněz slovy povzbuzením a modlitbou. Ale nejen to – jak jen je mně to možné, snažím se jim pomoci konkrétně: Podělit se s nimi či na nějakou další pomoc je nakontaktovat, zpětně se jim ozvat a informovat, zda se vše úspěšně zvládlo apod. Také vedu lidi k dialogu. Platí zásada: Když spolu nemluvíme, tak se nedomluvíme. Velmi pomáhá naslouchání, ne pouze „monolog v dialogu". Je třeba mít „ušaté srdce", hm? 

Před časem jsi byl dokonce hostem Jana Krause v jeho talk show. S jakými pocity jsi do ní šel a s jakými po natáčení odcházel?

Měl jsem respekt z možných otázek pana Krause. Velmi si jej vážím a také vím, že umí dobře mířit. Na co se zeptá, dopředu neví vůbec nikdo ani z hostů ani z televizního štábu, a to do poslední chvíle. Odcházel jsem obdarován jeho laskavým a zdvořilým přístupem, dále s tím, že jsem nejednoho člověka povzbudil a pobavil (byla to show a chtěl jsem nahrávat panu Krausovi a diváky pobavit, hlubokomyslná slova patří do pořadu jiného rázu), a konečně také s vědomím, že se podařilo pozitivně odtabuizovat některé skutečnosti církve.

Jaké byly ohlasy z řad přátel, farníků, či Tvých nadřízených?

Ohlasy jsem zaznamenal pěkné. Lidé mi fandili a pobavili se. Od nařízených jsem ohlasy neměl. Domnívám se, že nejsem ten, kolem koho se točí život diecéze, což je přece dobře!

O čem se s Tebou baví věřící je asi jasné, ale o čem se může bavit takzvaný ateista s knězem?

O všem – o autech, sportu, politice, módě. Vtipům a hádankám jsou dveře také otevřeny... Prostě o tom, čím lidé žijí, co je trápí, co jim působí radost, a o konečně pro ateisty i o onom posvátném, projeví-li zájem.

Na co se tě novináři, ale i jiné lidé, s kterými komunikuješ, ptají nejčastěji?

Je to téma mého vztahu s celebritami, hodně je dále zajímá celibát a moje cesta ke kněžství.

Co Tě trápí v současné době nejvíce, co naopak těší?

Jsem člověk intenzivně prožívající vztahy. Nejvíce mě trápí, když si lidé neumí odpustit, když jsou k sobě nevrlí a když se vytrácí sousedská pospolitost. Nejvíce mě těší na mladých generacích, kterým se věnuji, že mají k sobě blízko a že se stávají perspektivními lidmi pro společnost, stát a farní společenství.

Dovol osobní otázku, každý byl někdy v životě zamilován. Stalo se to i Tobě, a co rozhodlo o tom, že jsi nešel cestou „světskou", ale vyměnil jsi ji za službu Bohu?

Zamilování se je přirozené a krásné. Je důležitou součástí lidského života. Měl jsem jiné plány: Mít rodinu a hospodařit. Bavila mě technika, měl jsem v oblibě práci s dětmi, literaturu i filosofii. Na pedagogické a filosofické fakultě jsem měl podané přihlášky. Ale v té době se ve mně zlomilo, co jsem od 8. třídy základní školy pociťoval jako vnitřní volající hlas: Tvoje cesta je být knězem. Když jsem vstupoval do brněnské katedrály k přijmutí nižšího jáhenského svěcení, mnoho mých známých na mě mávalo a fandili mi. Říkal jsem si tehdy: „Vám se to směje, když nic neslibujete." Ale od té chvíle jsem neměl pochybnosti, že bych měl být něčím jiným. Kněžství není zaměstnání, ale poslání.

Jak moc těžké pro kněze je odolat nástrahám a svodům. Přeci jen jsi zcela jistě občas zván na „rande", možná by tě někteří viděli jako svého partnera, či by rádi s prominutím strávili noc. Chápou nakonec, že takzvaně mají smůlu, nebo se tě některé příznivkyně snaží zdolat...?

Doposud jsem měl dosti vnitřní síly, což pokládám za jistou milost shůry danou přijetím svěcení. Zatím o mě usilující osoby, a to se pozná, nakonec pochopily, že mám jasné mantinely.

Jak moc silné přesvědčení u člověka – kněze - musí být o tom, co dělá, co je jeho povolání, před tím, aby se nerozhodl nakonec jít jinou cestou?

Silné... Jako technik jsem si vědom toho, že když něco opravím (kostel, farní budovu atd.), je to za mnou vidět. To my ješitní chlapi máme tak rádi: Koukejte, to zůstalo po mně. Ale v duchovní oblasti se život kněze v naší sekularizované společnosti může jevit jako boj s větrnými mlýny. A to působím na vcelku religiózní jižní Moravě...! Avšak potom se čas od času retrospektivně ohlédnu zpět a vidím za sebou šťastné děti, pokojné seniory, zachovaná a obnovená manželství, jednotlivce, kteří nevzdali život – a to díky mé piplavé mravenčí práci. Kdybych nebyl kněz, neměl bych jim zdaleka tolik toho co nabídnout.

Jsi šťastný?

To jsem. Přes všechny svízele života jsem šťastný... Nejsem totiž na nic sám. Cítím vyšší pomoc a nikdy jsem neměl nouzi o opravdové přátele.

Co by každý z nás měl udělat proto, aby byl šťastný?

Nebát se trochu i více upustit od diktátu reklam, politiky a společnosti a vsadit na lásku a pěkné vztahy. Bez toho ostatně to ostatní je stejně téměř k ničemu a skončí to v propadlišti dějin.

Kdo tě v poslední době, s kým ses potkal, poznal, nejvíce oslovil, zaujal?

Nějakým způsobem mě zaujala a doslova pozitivně svým způsobem dojímá manželka herce Jana Přeučila, taktéž herečka, Evička Hrušková. Okouzluje mě tím, jak je milá, empatická a současně realistka a schopná organizátorka... ale samozřejmě řada dalších, nerad bych na někoho zapomněl. Různí lidé jsou různě zajímaví a mají i zajímavé osudy...

Není ti vyčítáno některými věřícími či třeba představiteli církve, že jsi viděn ve společnost umělců?

Některými věřícími i nevěřícími ano. Zcela to nedokážu pochopit a přijmout. Nemohou mě mít jen pro sebe. Já jsem člověk širokého srdce a rád přijímám výzvy, jakými prosby umělců o mou blízkost a radu bezesporu jsou. Vždy jsem chodil za lidmi na plesy, zábavy, sportovní akce, protože oni potřebovali naději, pohlazení po duši, někomu si postěžovat a kněz je pro ně důvěryhodná osoba.

Máš nějaké profesní ambice, být třeba takzvaně o level výše, nebo bereš vše, jak přichází a odchází?

Stačí mně post obyčejného faráře. I pro ty umělce jsem obyčejný kluk, co je má rád a ke všemu má jim jako kněz co nabídnout. Takový biskup má obrovskou zodpovědnost a určitě nemá takové časové možnosti jako já jít do ulic. Každé poslání má svoji vymezenou činnost a něco by tam nesedělo, kdyby tomu tak u konkrétní osoby nebylo.

Dovedeš si sám sebe představit za pár let na postu generálního vikáře, nebo dokonce biskupa?

Ne a ani si to představovat nechci. Abych se přiznal, bojím se, že bych už nemohl dělat tuto moji otevřenou činnost ve směru k veřejnosti, celebritám a médiím.

A teď jednu zvídavou otázku, ale praktickou. Kněz mnohdy slouží i tři čtyři mše za den. V rámci bohoslužby pije víno, no jo, ale pak sedá za volant a přesouvá se z kostela do kostela. Jak je tahle praktická stránka ošetřena?

Vlastně jsem se nikdy nezajímal o to, jak to mají kolegové. Tady v naší oblasti mají policisté pro kněžskou službu smysl. Nicméně při bohoslužbách eucharistii pod způsobou vína přijímám v malé míře, ani ne tak kvůli pokutě, ale pro to, abych někomu pod vlivem alkoholu neublížil. Dodávám, že církevnímu právu odpovídající víno ke mši (tedy mešní) nesmí obsahovat cukr.

Když Ti chce někdo udělat opravdu radost, čím se ti zavděčí?

Stačí, když se nebude bát jít za pravdou. A jinak miluji ovoce.

Máme dobu předvánoční, jak ji vnímáš ty z pohledu kněze, ale i pohledu člověka?

Když jím, tak jím. Když pracuji, tak pracuji. Když mám narozeniny, tak slavím... Tedy vše má své místo a svůj čas. Když bych to prožíval jindy, nebylo by to autentické a obtěžovalo by mě to. Období před Vánoci prožívám zaujat prací a zábavou jako v jiné dny roku. Nechci slyšet koledy a popíjet punč. Nějak bych se necítil...vychutnám si to až ta pravá doba přijde....

Nevadí Ti až velmi brzo vyzdobené ulice, obchody, města....? Přeci jen v době adventní?

Lidem to nemám za zlé... Možná si tím chtějí prodloužit jistou svátečnost a umocnit „natěšenost", ale já to chci prožít jinak... Protože se obávám, že tak se potlačí to pravé kouzlo. Advent je pro mě tiché a radostné očekávání Vánoc. Zůstávám ve zvláštním pokoji očekávaje poznenáhlý příchod Vánoc. Je to jako bych přihlížel pomalému rozkvětu krásné rostlinky... A jinak by byla škoda, kdyby Vánoce skončily Štědrým dnem nebo na Štěpána. Ony mají jistou gradaci směrem k Třem králům...

Mnoho lidí vnímá Vánoce jako svátky obžerství, přemíry drahých dárků, předhánění se, kdo koupí či dostane dražší. Mnozí ale svátky vnímají jako svátky klidu, pohody, rodinných setkání. Co si o tom myslíš?

Slavnost Vánoc lze jistě potrhnout jistým dopřáním si něčeho dobrého. Ale u našich předků to bylo přece jenom trochu jiné – žili skromně a na svátky si po zásluze dopřáli. My v národní většině se máme dobře po celý rok. Naopak zaměření se na hojnost všeho přebije to nejpodstatnější – objevení něčeho hřejivého v našem nitru a sounáležitost v rodinách. Vsadil bych více zaměřit se na vztahy a duchovní prožitek a pak bude milé i to ostatní.

Pro věřící, ale i nevěřící jsou svátky Vánoce – Velikonoce občas jedinými, kdy se zastaví. Pro duchovní je to pravý opak. Není to trochu paradox?

Mimo svátky mají kněží také spoustu práce. Režim o svátcích je změna příjemná, ale náročná. Jsme tady od toho, abychom lidem sloužili. Chtějí něco pěkného prožít – a naše radost je v tom, že jim to umocníme. Ostatně – věřím, že většina pánů farářů si stejně po dopoledních bohoslužbách odpočine.

Před časem jsi s partou přátel a dobrých lidí u Vás v Moutnicích uspořádal poměrně velkou benefiční akci, na které se vybrala na dnešní dobu docela velká částka. Kolik to bylo a na jaký účel peníze šly?

Nakonec se jednalo o částku kolem 100 tisíc. Výtěžek benefice byl určen na výstavbu Charitativního, vzdělávacího a duchovního centra s kaplí Panny Marie bolestné s přilehlým relaxačně – meditativním parkem v obci Nesvačilka u Brna. Kaple by měla sloužit věřícím, kteří se doposud nemají kde scházet (prozatímně se roky setkávají v sále místního obecního úřadu, obyvatelům obce a regionu ke kulturnímu životu i k příjemným procházkám a Oblastní Charitě Hodonín jako centrum pomoci pro pomoc potřebným dětem (v Českém Banátu v Rumunsku, v Domově pro matky s dětmi v Hodoníně, v dětských domovech).

Chceš se charitativním, nebo benefičním akcím věnovat i nadále?

Určitě ano. Dnešní doba je ve značné míře zaměřena na zisk a výkon. Díla ryze profitová jsou v kurzu a například supermarkety rostou jako houby po dešti. Díla charitativní a spirituální a vůbec díla podporující duchovní rozměr člověka rostou jen z obětí a lásky. Ale cestičky k realizaci dobra se vždy objeví... Vždyť nakonec mi v této činnosti pomáhá řada celebrit našeho národa. Připraví si vždy nějaký pěkný umělecký program a je řeknu pár hřejivých slov. A sem tam s nimi zazpívám. Ženevské konvence o zbraních hromadného ničení mně to původně sice nedovolovaly, ale můj sedmiletý pobyt v zpívané krajině vinné révy mně dal dostatečný trénink.

Máš nějaké životné krédo, motto, kterým se řídíš – a nemusí být přímo spojeno s Tvým povoláním?

Co nemáš rád, nikomu nedělej.

Kněží si často i mezi sebou vyprávějí vtipy, znáš nějaký publikovatelný?

Mám rád židovské vtipy pro jejich mazanost a zvláštní pointu. V synagoze se vedle sebe modlí Lederer v hezkém novém kožíšku a Kohn ve starším ošumělém kabátu.Lederer prosí: „Bože, dej, ať udělám kšeft za 10.000 $."Vedle něj Kohn: „... dej, ať udělám kšeft za 5$."A tak to jde dokola.Po chvíli Lederer vstane, sáhne do portmonky, vyndá pět dolarů a podává je Kohnovi: „Vezmou si to, Kohn, a nerozptylujou mi Hospodina."

Myslíš si, zcela upřímně, že Tvůj mladistvý, sympatický vzhled, úsměv na tváři a „moderní", lidský přístup je právě receptem na to, že máš tolik příznivců a tolik lidí Tě vyhledává?

Ano, vnímám to, že to vše v lidech působí sympatie a důvěru. Ale doufám, že to nesu pokorně.

A nebyl bys někdy radši na pár dní úplně sám, někde na pustém ostrově?

Abych mohl lidem dávat ze svého nitra to, co se od kněze očekává, musím odejít čas od času do ticha kláštera či přírody. Je to ticho budující, konstruktivní, obdarovávající tím, že najednou mám spoustu odpovědí na vyřčené i nevyřčené otázky mé i lidí mně svěřených. V tichu se pro mě tvoří věcná i duchovní kultivovanost slova.

Co by sis přál a co bys přál lidem /čtenářům/, nejenom k Vánocům a do nového roku?

Lidé si často, jak slýchávám, navzájem přejí „hlavně to zdraví". Zdraví je bezesporu důležitou veličinou lidského života. Ale i nemoc lépe překonáme v prostředí, v němž si připadáme přijati a kde na nás mají čas. Tedy krom zdraví ze srdce přeji čtenářům pěkné vztahy, optimistický pohled na problémy, pokoj srdce a sílu jít za pravdou i proti proudu.