ROZHOVOR | Strach z muslimů: Bude islám nejpočetnějším náboženstvím na Západě? Religionista má jasno

V současnosti se vedou vášnivé diskuse, zda islám patří do Evropy. Patří?

Islám je (stejně jako křesťanství) světové náboženství, které není vázáno na žádný jeden kontinent či národ. V Evropě je přítomný od příchodu muslimů na Pyrenejský poloostrov v letech 710–711, tedy už více než 1300 let. Přes muslimské Španělsko (a také Sicílii) se do křesťanských částí středověké Evropy dostávaly výdobytky muslimské filosofie, matematiky, astronomie, chemie, medicíny atd., bez kterých si dějiny příslušných oborů není vůbec možné představit. Lze také říci, že patří-li k pilířům evropské kultury křesťanství a antika, pak islám tyto dva pilíře pomohl propojit, protože zpostředkovaně přes muslimský svět středověcí evropští křesťané znovu objevili zapomenutou část odkazu antiky.

Dnešní přítomnost muslimů v Evropě ovšem nesouvisí se středověkou arabskou kulturou, ale spíš s osmanskou říší (s níž je historicky spojena přítomnost islámu v Bosně, Albánii a dalších balkánských zemích) a s přistěhovalectvím muslimů na Západ, které začalo po rozpadu koloniálních říší po druhé světové válce. V souvislosti s tímto posledně zmíněným fenoménem by otázce, zda muslimští přistěhovalci patří do Evropy, musela předcházet otázka, zda západní kolonialismus patřil do muslimského světa.

„Islamofobie" je novodobý termín, předpokládám ale, že strach z muslimů má kořeny v dávné minulosti...

Ano, dnešní strach z muslimů historicky navazuje na někdejší strach z arabských a tureckých výbojů. V době válek s Araby, křížových výprav a osmanské expanze se na Západě rozvíjel zkreslený obraz islámu, který souvisel s tímto strachem a spojoval islám se zlem a násilím. To ovšem bylo dost paradoxní, protože Evropa období křižáckých válek či konfliktů doby reformace a protireformace v míře násilí za islámským světem rozhodně nezaostávala.

V době mezi koncem osmanských výbojů a nástupem dnes tak obávaného islámského extremismu, tedy přibližně od přelomu 17. a 18. století do šedesátých let 20. století, se naproti tomu mohla rozvíjet západní islamistika, která se postupně vymaňovala z tradičních stereotypů a v pracích svých nejlepších představitelů nabízela západní veřejnosti hluboký a nezjednodušující vhled do problematiky islámu a islámského světa. Práce tohoto druhu jsou samozřejmě k dispozici i dnes, bohužel však v dobách strachu bývá vždy poptávka spíše po černobílých obrazech a zjednodušujících heslech než po hlubším poznání.

Islámský stát svou krutostí děsí svět. Je islám náboženství zla a lze ho podle Vás přirovnat k fašismu?

Myslím, že pachatele nelidskostí z řad stoupenců tzv. Islámského státu lze do jisté míry přirovnat k fašistům. Podobně jako fašismus či nacismus, i islamismus patří ke zvráceným ideologiím zrozeným ve 20. století a jeho duchovní svět má blíž ke světu Mein Kampfu než ke světu Koránu.

Je tedy od něj třeba zcela zásadně odlišit islám jako náboženství a víru s tradicí dlouhou 1400 let. Ta ovšem byla vždy interpretována a mnohdy i dezinterpretována různými způsoby a možná má v sobě samé zakódován i problém propojení náboženství a politiky, nicméně podstata islámu je zcela jednoduchá a od politiky oddělitelná. Je dána pěti pilíři islámu, k nimž patří víra v jediného Boha zvěstovaná prorokem Muhammadem a její praktikování prostřednictvím modlitby, almužny, postu a poutě do Mekky. Autentický islám, který se modlí, postí a pamatuje na chudé a potřebné, rozhodně nelze označit za náboženství zla.

Jak je to v islámu s tolerancí k jino- či bezvěrcům? Opravdu muslimové usilují o vyhlazení či zotročení Evropanů?

Jinověrcům či bezvěrcům chce islám zvěstovat své poselství o jediném Bohu, který svou vůli a správné vedení pro člověka zjevil skrze dlouhou řadu proroků, z nichž posledním je prorok Muhammad. Ale myslím, že např. většina dnešních českých muslimů by si přála jen nenápadně žít mezi ostatními Čechy bez neustálého setkávání se s projevy nesnášenlivosti a zloby.

Korán obsahuje mj. zásadu „nebudiž žádného donucování v náboženství" a výslovné uznání práva jinověrců (především Židů a křesťanů) praktikovat jejich víru. Nelze jej tedy označit za méně tolerantní ve srovnání s Biblí. Výzvy k „vyhlazení či zotročení Evropanů" sice snad extremisté také mohou z některých jeho veršů vyčíst, ovšem jen v případě jejich vytržení z kontextu a svévolné interpretace.

U kanonických textů, ať už biblických nebo koránských, samozřejmě vždy záleží na jejich interpretaci, která v každém náboženství může být jak otevřená, tak i nesnášenlivá. Je také třeba vždy rozlišovat mezi náboženstvím a kulturou či mentalitou (za mnoha zprávami o perzekuci křesťanů v muslimských zemích se skrývá spíše to druhé). Pro budoucnost vztahů mezi islámem a Evropou by bylo nejlepší, kdyby se prosadila interpretace známá jako „euroislám", tj. snahy o zasazení islámu do dnešní evropské kultury. Tomu ovšem brání jak důvody psychologické (pocit dnešních evropských muslimů, že jejich náboženství musí v západní společnosti čelit nepřátelství a nenávisti), tak i teologické (pro islám je ve srovnání s judaismem či křesťanstvím obtížnější rozlišit mezi tím, co je v jeho svatém Písmu nadčasové a co lze brát jako podmíněné místem a dobou jeho vzniku, tedy v případě Koránu arabskou kulturou 7. století).

Počet muslimů v Evropě roste a objevuje se vize, že starý kontinent bude už brzy celý muslimský. Má islám takovou sílu, aby „převálcoval" křesťanství?

Vize islamizace Evropy je sama o sobě nereálná. Její reálné jádro lze však spatřovat ve skutečnosti, že muslimové s jasnou náboženskou identitou se v Evropě zpravidla setkávají s lidmi, jejichž vlastní náboženská identita je nejasná. Není nepředstavitelné, že by se islám v některých západních zemích mohl stát náboženstvím s největším počtem vyznavačů.

Křesťanství v Evropě už bylo „převálcováno", ovšem nikoliv islámem, ale západním sekularismem, který počínaje osvícenstvím začal víru vytlačovat z veřejného života do soukromého. Příchod velkého počtu muslimů v posledních desetiletích Evropanům připomněl, že představa zcela nenáboženského státu je problematická a de facto neuskutečnitelná. V průběhu 19. a 20. století se ovšem velká část Evropanů křesťanství vzdálila i v rovině osobní víry a dnes vlastně není s to proti islámu postavit žádnou duchovní alternativu, což může vést až k pocitu paniky.

Součástí tohoto problému je i skutečnost, že křesťanství je schopné vést s islámem mezináboženský dialog, zatímco „nenáboženská" Evropa by se z mezináboženského a mezikulturního dialogu fakticky vyloučila. Evropští křesťané by každopádně měli hrát (jak říká Tomáš Halík) alespoň roli „tlumočníků" v rozhovoru mezi sekulárním a islámským světem, protože jsou schopní rozumět oběma jeho stranám.

Jaké jsou zásadní třecí plochy mezi islámem a křesťanstvím a v čem se naopak tato náboženství shodují?

Obojí se týká monoteismu, který v obecné rovině islám a křesťanství spojuje, zatímco jeho konkrétní chápání už vytváří ony zásadní třecí plochy. Křesťané a muslimové věří v jediného Boha (v češtině Bůh s velkým písmenem, v arabštině al-Láh se členem určitým), který je Bohem osobním (zjevujícím se lidem a oslovitelným v modlitbě), je Pánem, kterého má člověk celým svým životem vyznávat, je Bohem milosrdným a odpouštějícím, je transcendentní a přesahující veškeré lidské představy atd.

V chápání vztahu mezi Bohem a člověkem už začínají i rozdíly mezi oběma náboženstvími, protože pro islám ztělesňuje božství především svrchovaná nadřazenost, zatímco pro křesťanství láska. Podle křesťanské teologie, která hovoří o jediném Bohu ve třech osobách (Otci, Synu a Duchu Svatém), existuje v samotném Bohu společenství lásky, na kterém mohou mít prostřednictvím Krista jako bohočlověka podíl i lidé. Islám naproti tomu křesťanskou víru v Trojici označuje za porušení monoteismu a ctí Krista jen jako proroka, nikoliv jako Boha a Spasitele.

Další podstatné rozdíly se týkají např. vztahu náboženství a politiky či náboženství a moci. Muslimové někdy vytýkají křesťanství, že je neúplným náboženstvím, kterému chybějí právní a politické nástroje k uspořádání společnosti a jejímu podřízení Boží vůli, zatímco z křesťanského pohledu naopak islám nedostatečně rozlišuje mezi lidskými způsoby vlády a vládou Boží. V křesťanství se totiž Boží moc paradoxně zjevuje v lásce a sebeobětování Krista, který „vládne z kříže", zatímco pro islám je nepřijatelná už i jen představa, že by Ježíš jako Boží posel mohl být ukřižován.

Je možné současný konflikt mezi šíity a sunnity přirovnat k náboženským válkám v Evropě v raném novověku?

V dnešním muslimském světě by se jistě našly určité obdoby evropské konfesní mentality 16.–17. století např. ve střetech mezi šíity a sunnity. Současně je ovšem v současné islámské teologii běžné i uznávání šíitského islámu za jeden ze směrů islámské ortodoxie, stavěný po bok čtyřem sunnitským právním školám. Není tomu tedy tak, že by dnešní islám fungoval v rámci podobného paradigmatu jako křesťanství před 400–500 lety, ale spíš tak, že se v něm současně projevují různá paradigmata, od způsobu myšlení připomínajícího raně novověký křesťanský konfesionalismus až po způsob myšlení připomínající dnešní křesťanský ekumenismus.

Vy se ve své nové práci mimo jiné zabýváte postojem Jana Amose Komenského k islámu. K jakým závěrům jste dospěl?

Komenského myšlení bylo ve vztahu k islámu a muslimům velmi pružné. Jeho vývoj by se dal zjednodušeně popsat tak, že původně sdílel běžné protiislámské stereotypy své doby (Muhammad jako falešný prorok, islám jako záměrné zfalšování pravdy apod.). V době, kdy jako pobělohorský exulant věřil proroctvím, která předpovídala, že Osmani porazí Habsburky a za osvobození utlačovaných evangelíků budou odměněni světlem křesťanské víry, začal postupně k muslimům zaujímat vstřícnější postoj. Islámskou podobou víry v Boha i v Ježíše jako jednoho z proroků posléze vnímal spíš pozitivně, jako částečné poznání biblické pravdy, které by ovšem mělo být dovršeno studiem samotné Bible. Podílel se na přípravě překladu Bible do turečtiny a jako jeho úvod napsal věnování sultánovi, kterého chtěl oslovit v jakémsi raném pokusu o křesťansko-muslimský dialog.

Komenský nakonec dospěl také k závěru, že Duch Svatý působí i v mimokřesťanských náboženstvích včetně islámu a že i vyznavači těchto náboženství mohou být určitým způsobem spojeni s Kristem a dojít spásy. Výrazně tak předběhl svoji dobu, protože myšlenky tohoto druhu v křesťanské teologii zdomácněly až o tři sta let později.

Jak vnímáte současnou atmosféru v české společnosti? Jsme islamofobní?

Myslím, že velká část Čechů toho o islámu moc neví, žádného muslima osobně nezná a svůj názor si utváří hlavně na základě zpráv v médiích. Ta ovšem informují především o dramatických a znepokojujících událostech, což vede spíš ke strachu z islámu než k získání vyvážené představy o tomto náboženství.

Tento strach bohužel v poslední době vzrostl do takové míry, že je nutné se obávat vzestupu protiislámského extremismu neonacistického ražení, který pro řadu lidí v zajetí strachu přestává být nepřijatelný.

Nebezpečné jsou samozřejmě různé druhy extremismu, ne pouze ten islámský. Když někdo mezi muslimy vůbec nerozlišuje a nevnímá je jako jednotlivé konkrétní lidi, ale jen jako jakéhosi kolektivního nepřítele, tak vlastně uvažuje podobně jako islámští radikálové s jejich černobíle ideologickým viděním světa.

Jak hodnotíte dosavadní působení papeže Františka? Lze ho nazvat pontifikem-reformátorem, jak se někdy říká?

Jako „reformátora" jej vnímám především v tom smyslu, že papežský úřad výrazně zlidštil a snaží se v něm vystupovat prostým způsobem odpovídajícím jménu, které si zvolil.

Nejde sice ve stopách Františka z Assisi tak důsledně, že by rozmlouval s bratrem vlkem nebo sestrou kobylkou, ale každopádně se bratrsky setkává např. s bratrem muslimem či sestrou muslimkou, ve kterých nevidí nějakou anonymní hrozbu, ale lidi a přátele. Svou lidskostí a absencí strachu je jistě možným příkladem pro křesťany i nekřesťany.

Katolické církvi bývá vyčítáno, že je zkostnatělá, tmářská a neumí se otevřít moderní společnosti, čímž se připravuje o „ovečky". Souhlasíte s takovým tvrzením?

Je vlastně svým způsobem zvláštní, že na adresu katolicismu stále zaznívají tyto výtky. Už před více než padesáti lety totiž papež Jan XXIII. vyhlásil program aggiornamenta, což lze volně volně přeložit právě jako „otevření se moderní společnosti", a na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) se katolická církev přiklonila k modernímu člověku s důrazem na to, že sdílí všechny jeho „radosti a naděje, smutky a úzkosti".

Ani aggiornamento ovšem nemohlo odstranit napětí mezi církví a „světem", které by mohlo zmizet jen za cenu odkřesťanštění církve. Papež František dnes např. církev varuje před „pokušením sestoupit z kříže, uspokojit tak lid a neplnit dále Otcovu vůli; podrobit se světskému duchu a nesnažit se ho naopak očistit a podrobit Duchu Svatému".

Česko je „proslavené" ateismem. Čím to, že u nás nemá církev/víra zásadní ohlas? A jsme opravdu takoví bezvěrci?

Četné statistiky opravdu tvrdí, že Česká republika patří spolu s Lotyšskem a bývalým východním Německem k nejateističtějším zemím na světě. Se slovy jako ateismus a církev/víra je ovšem problém v tom, že si pod nimi různí lidé představují různé věci. Proto i statistiky mají ve vztahu k těmto tématům jen omezenou vypovídací hodnotu. Církev např. katolík chápe jako mystické tělo Kristovo, zatímco většina dnešních Čechů jen jako organizaci. Mnozí z nich se označují za ateisty, i když třeba ve skutečnosti jen odmítají církev či organizované náboženství.

Češi ovšem „vynikají" nejen v údajném ateismu, ale i v množství nejrůznějších pověr, četbě horoskopů, vyhledávání věštců a kartářek apod. Domnělí ateisté jsou často ve skutečnosti lidmi náboženskými, kterým nechybí potřeba duchovního života, ale spíš povědomí o náboženství a o možnostech, jak tuto potřebu naplňovat.

Zatímco vyhranění křesťané i vyhranění ateisté jsou u nás menšinami, velmi početní jsou vyznavači širokého spektra netradičních spiritualit a lidé různým způsobem hledající. Důvody, proč mezi nimi církev nemá zásadní ohlas, je možné hledat jednak v dnešním trendu k individualistické, nezávazné religiozitě, jednak ve slabé znalosti křesťanství, které si spíše než s Kristem a nabídkou smyslu života spojují s různými vnějškovostmi či vyloženými předsudky.

Děkujeme za rozhovor.