Už pět let jsou Michalákovi nuceni vyrůstat odděleně. Navzdory úsilí a tlaku ČR

Již za několik dní proběhne v Norsku soud, v němž se matka dětí Eva Michaláková opět bude snažit získat děti zpět do své péče. Soud v září loňského roku přitom navzdory mezinárodnímu tlaku a připravenosti vlastní rodiny na návrat dětí rozhodnul o adopci mladšího Davida a současně Evu Michalákovou zbavil rodičovských práv i ke staršímu synovi s tím, že je odpovědna za medializaci případu. Otci, jehož údajně kriminální chování a zdravotní stav měly být důvodem odebrání a který o návrat dětí do své péče přestal usilovat, soud rodičovská práva ke staršímu synovi ponechal.

U květnového soudu vůbec poprvé intervenuje Česká republika, která se dopisem obrátila na soud s žádostí o dodržování mezinárodního práva na ochranu dětí a rodin a s protestem proti znemožnění kontaktu rodiny s dětmi.

V prvním půlroce po odebrání, kdy byly děti společně v přechodné pěstounské péči, se oba rodiče setkávali s dětmi podle úvahy úředníků, matce dokonce bylo přislíbeno ubytování v domově pro matky s dětmi pod podmínkou, že opustí otce dětí. Přestože matka tak učinila, úřady svůj slib nedodržely a soud rozhodl o odebrání dětí. Barnevern pak děti rozdělil do dvou různých pěstounských rodin s tím, že matka má právo děti vídat 2 do roka na dvě hodiny, není nijak specifikováno, zda společně nebo zvlášť. I přes tak minimální rozsah styku, v Norsku běžný, kdy od roku 2013 dosud měla matka strávit s oběma dětmi celkem 16 hodin, ve skutečnosti měla možnost být pouze 10 hodin s Davidem a 6 hodin s Denisem, pod dozorem sociálních úřednic.

Poslední dva roky Barnevern pod různými záminkami vytrvale odmítá umožnit kontakt se starším Denisem, který je pěstouny prokazatelně manipulován a rodina se navíc na základě útržkovitých zpráv bojí o jeho zdravotní stav. Se svým mladším synem se viděla Eva Michaláková naposledy loni v srpnu, a to pod policejním dohledem, odůvodněným údajnými obavami z únosu.

O schůzky opakovaně žádali i dědeček a babička chlapců, jejich teta, bratranec a sestřenice. Dědečkovi schůzky nebyly umožněny s tím, že Denis je zaneprázdněn ve škole, popř. že schůzky nelze umožnit, dokud běží soudní řízení. Ostatní příbuzní se nedočkali reakce od norských úřadů vůbec. Rodina se samozřejmě snaží doručit chlapcům alespoň dopisy a dárky, o jejich dalším osudu jí není nic známo.

Na případ rodiny Michalákových v Česku poprvé upozornila na jaře roku 2014 poslankyně Jitka Chalánková, která dlouhodobě kritizuje severské systémy péče o ohrožené děti a na tendenci kopírovat je i v Česku. Případem se pod veřejným tlakem začala zabývat vláda ČR.

Proti norským praktikám se již od února 2015 ostře vymezuje rovněž prezident Miloš Zeman, který v květnu tohoto roku doručil do poslanecké sněmovny návrh mezinárodní smlouvy s Norskem, která by pomohla podobné případy řešit. Jeho návrh se opírá o usnesení poslanecké sněmovny z prosince 2014. Poslanecká sněmovna tehdy rovněž vyzvala vládu, aby vyžadovala po norské straně informace o důvodech setrvání dětí u pěstounů a učinila kroky na pomoc rodině. Norsko nikdy konkrétně neodpovědělo a od norské velvyslankyně v Česku zazněly pouze obecné proklamace a opakovaná ujištění, která se nakonec ukázala jako nepravdivá.1

Rodině v Česku pomáhá Petiční výbor na podporu rodiny Michalákových, který na podzim 2014 založila skupina přátel rodiny a která se postupně rozrostla o právníky, politiky (Jitku Chalánkovou, evropské poslance Tomáše Zdechovského či Petra Macha) i známé osobnosti (v únoru 2015 začal rodině pomáhat hokejista Dominik Hašek). Petici na podporu rodiny podepsalo na podzim 2014 více než 10 tisíc lidí.

Případ Evy Michalákové a jejích dětí rezonuje i v Norsku a přispěl ke spojení stovek rodin, které nyní prostřednictvím mezinárodních chatů a sociálních sítí spolupracují a o své děti bojují ve vzájemné součinnosti. Norská vláda již opakovaně avizovala nutnost změn svého systému péče o děti, zatím ale odmítá jakkoliv převzít odpovědnost a napravit křivdy, kterých se během posledních let na rodinách dopouštěla. Stále více se potvrzuje vážné systémové selhávání norské péče o děti, dané příliš vágní právní úpravou, roztříštěností pravomocí a svalováním odpovědnosti ze státu na obce.